Václav Klaus se nudí. A tak udílí ODS knížecí rady

Bývalý prezident Václav Klaus se už před osmi lety vzdal funkce četného předsedy ODS. Před posledními sněmovními volbami dokonce vyhlásil, že tuto stranu volit nebude. Přesto mu stále nedá spát a i po letech jí udílí knížecí rady.

Vůči svému politickému „dítěti“, které přivedl na svět před 25 lety, se Václav Klaus začal čím dál častěji vymezovat po svém zvolení na Pražský hrad na začátku roku 2003. K definitivnímu rozchodu se stranou došlo v závěru roku 2008, kdy se Klaus vzdal funkce jejího čestného předsedy. Z čistě machiavelistického pohledu to bylo logické. ODS už nemohl ovládat (lidí ochotných mu v ní naslouchat a poslouchat ho totiž ubývalo) a tak ji přestal potřebovat, ačkoliv mu strana dvakrát výrazně umetla cestu na Pražský hrad. A lidský pohled…? Těžko říci. A však nedivme se, politika je špinavé řemeslo a málokde platí otřepaný příměr „účel světí prostředky“ tak přiléhavěji jako v politice.

Nicméně je stále méně srozumitelné a pochopitelné, proč i po tolika letech od vzdání se funkce čestného předsedy ODS má Klaus stále tu potřebu do této strany kopat, plísnit ji a vynášet nad ní mentorské soudy (naposledy se tak stalo toto pondělí na semináři v pražském Autoklubu). To, že se ODS vyvíjí a je jiná než před lety, snad vidí většina lidí a nepotřebuje k tomu poučky z hanspaulského zámečku. Kdyby naopak Klaus ze strany před lety teatrálně neodcházel a po skončení svého mandátu na Hradě se zpět vrátil do jejího centra, byly by jeho věty přijímány asi jinak, neboť by byly poměřovány i jeho činy. ODS teď má jiné vedení a jiné teze a jen voliči příští rok na podzim zhodnotí, zda to jsou jen slova a nebo za nimi je ještě něco víc.

U psaní tohoto textu jsem poněkud vnitřně rozpolcen, neboť jsem v minulosti patřil mezi příznivce Václava Klause a ani teď nemohu říci, že bych byl jeho odpůrce. S řadou jeho názorů souhlasím, i když se jejich množství stále zmenšuje. Jen mně stále chybí odpověď na otázku, co jej stále nutí vyjadřovat se k něčemu postoprvé, přestože už stokrát předtím řekl, že je mu to ukradené. Nebo spíš bych čekal kritickou analýzu toho, co se nepovedlo (a že toho je dost), ale to bychom chtěli asi příliš. Nejspíš tu asi někde ve sněmovních legislativních trezorech leží listina, v níž je stvrzeno dogma o Klausově neomylnosti.

Snažení druhého českého prezidenta v sobě nese i jistý unikát. Když se podíváme po Evropě a světě, jen málokde (nebo snad i nikde) najdeme bývalého vrcholného politika, který by tak aktivně zasahoval do každodenní politiky a doslova do ní pěchoval svoje politické názory (samozřejmě, je demokracie a každý si může říkat co chce). Výjimku tvoří jen tací, kteří sní svůj sen o velkém comebacku. A kdo ví, třeba něco podobného chystá i Václav Klaus. Ale to už bychom foukali kouř do teplé vody a hledali zlato.

Pracovitý i literárně plodný Václav Klaus (stále jezdí přednášet po celém světě, proč se nedrží jen toho?) měl vždy rád pozornost, byl zvyklý na světla kamer, na palcové titulky v novinách. To už je pryč, jejich četnost se výrazně zmenšila. I to je možná vysvětlení, proč stále nabíjí houfnici a pálí do terče, který tak dobře zná a je mu nejblíž. Radou pro ODS by mělo být nenechat se vyprovokovat k plamenným debatám, v nichž padají silná slova a autoři svých výroků pak litují. Václav Klaus určitě ještě má mezi členy či sympatizanty ODS (jejichž počet ale během posledních let značně prořídl) své příznivce. Snad se ale neinspiruje svým odvěkým velkým soupeřem Milošem Zemanem, který podobnou šťouralskou a okopávácí taktikou docílil toho, že ho řada „přátel a přítelkyň“ z Lidového domu nemůže ani vidět, natož slyšet.

Zajímají vás další moje glosy nebo zpravodajské texty? Navštivte moje stránky:
http://stefkuv-zapisnik.webnode.cz/novinky/