Jednou z nejúčinnějších forem ovládání řadových politiků prostřednictvím jejich šéfů či partajních sekretariátů je hrozba, že pokud bude dotyčný hlasovat jinak než zbytek jeho kolegů, tak už příště nebude na kandidátce pro volby. Přeloženo do běžné řeči by to znělo asi takto: Hele hele, jestli nezklidníš hormon a budeš tady dělat machry, tak zapomeň, že budeš ve sněmovně vysedávat další roky. Půjdeš pěkně zpátky, odkud jsi přišel a budeš se živit opět rukama. A vida, jak najednou všichni krotnou. Proč asi...?
Moderátor Jan Kraus, který je znám svým ostrým jazykem, v pátek ve svém podvečerním pořadu na jednom nejmenovaném rádiu čas od času opakuje své oblíbené tvrzení, že čeští politici se zuby nehty drží svých funkcí, protože by se v normálním životě neuživili a nebo by si výrazně pohoršili.
Není se čemu divit, základní poslanecký plat je na úrovni cca trojnásobku průměrného platu v České republice, a to ještě každý trošku zběhlý pozorovatel běžného dění ví, že na průměrný plat nedosáhnou plné dvě třetiny lidí. Pak tu je ještě spousta náhrad a ty když se posčítají a všechno se zdaní, odečte a přičte, najednou zjistíme, že čistý příjem poslance je ještě mnohem vyšší než oficiální hrubý plat zákonodárce. Navíc nezapomeňme na funkce ve výborech, podvýborech a tak dále, což jsou také kačky navíc a existuje jen málo zákonodárců, kteří žádné tyto funkce nemají.
No řekněte, chtěli byste se toho vzdát jen kvůli tomu, že hlasujete jinak, než váš stranický šéf nařídí? Asi ne, co? A takhle prostě uvažují i zákonodárci. Když se jednou ke korýtku dohrabou, už se jim od toho nechce. Jen si vzpomeňte na tu podobnou paralelu s Čapkovou hrou Bílá nemoc, kdy doktor Galén odmítne léčit ženu prvního účetního, který pracuje ve zbrojovce barona Krüga. Účetní zde pronáší svou slavnou větu "to přece po mě nemůžete žádat, abych se tam vzdal místa. Člověk se k něčemu teprve ve stáří dopracuje..." Takto podobně mohou uvažovat i čeští poslanci a poslankyně, ale mnozí z nich se k tomuto postu dopracovali poměrně mladí. A proto se toho místa nevzdají, ohnou hřbet, posypou si hlavu popelem, jen aby mohli dále sedět u společného korýtka.
V české novodobé historii se našlo jen málo zákonodárců a politiků, kteří raději opustili politiku než aby souhlasili s něčím, s čím mají problém nebo hlasovali pro někoho, koho nechtějí. Z toho plyne, že v Česku je politika vnímána stále jako dobrý způsob zaopatření se a svých blízkých, vše ostatní hledí na tuto první příčku z uctivého odstupu.
Zda toto tvrzení platí, se budeme moci brzy přesvědčit. Šéf opozičních socialistů a stále jen řadový poslanec Jiří Paroubek hrozí svým kolegům, že ti, kdo podpoří radar v Brdech už nebudou příště na kandidátce strany (a tudíž jim bude znemožněn další pobyt o korýtka). Myslíte si, že se najde někdo takový? Lze o tom velice vážně pochybovat. Řeči o prozření či získání nových a zásadních informací není nic jiného než diplomaticky řečeno "Ach, ty mé korýtko. Bojím se o tebe, moc se bojím..."
