Život bez auta? Velmi obtížný, tvrdí zhýčkaní Američané

Kdybych měla Ameriku charakterizovat několika slovy, vedle výrazů jako úsměv, všudypřítomná vlajka, barbecue nebo obezita bych určitě nevynechala automobilismus. Řidičák si tu může udělat každý už v šestnácti a podle toho vypadá zdejší silniční kultura. Ne, že by jezdili neukázněně. Auto je pro ně zkrátka prostředek komunikace a kvůli velkým vzdálenostem nezbytný pomocník. Podle mého názoru ale nadužívaný.

Rodiny mají aut hned několik a používají je, i když si chtějí jen za roh „skočit“ pro mléko. Také restaurace mají podél svého obvodu speciální kruháčky a okénka, u kterých lze dostat jídlo přímo do auta.

Před pár dny jsem byla s kamarádkou Stephanií  na nákupech za městem. Původem Kolumbijka žije ve Státech dva roky, ale cestovní zvyklosti stihla okoukat dokonale. Přestože bydlí zhruba tři sta metrů od bazénu, vykoupat se k nám nikdy nezajde, ale zajede. Stejně tak to bylo i v nákupní galerii. Auto jsme zaparkovaly před oddělením s botami a kosmetikou. Dobře jsme nakoupily a rozhodly se, že se půjdeme občerstvit do Starbucksu, který je přes ulici. Myslela jsem, že si jen do auta odložíme tašky, ale Stephanie už skoro začala startovat.

„Nesedneš si?“ zeptala se mě laškovně.

„My jedeme autem?“ odpověděla jsem jí překvapeně.

„Pane bože, já jsem tak líná! Samozřejmě půjdeme pěšky, vždyť je to kousek. Proč bychom přejížděly sem a tam?“ začala lamentovat nad svojí pohodlností a pohotově auto zamkla.

Američané auty nejezdí, oni se jimi zkrátka pohybují. Dostanou chuť na zmrzlinu, tak sednou do auta a zajedou si pro ni do přilehlého supermarketu. Za domem potkají známého (jak jinak než v autě), stáhnou okénko a dobrých několik minut si povídají. Žádné podvečerní procházky a nahodilé potkávání známých. Chodníky podél ulic v našem rezidenčním areálu nejsou – na co taky? Pro plavčíky, kteří tu jediní auto nemají?

Apartmánové domy v Sutton Hillu jsou auty doslova obložené. S mnoha vozidly na rodinu se počítalo už při stavbě, takže jsou parkoviště vyřešená prakticky a do celkové dispozice zapadají. Lehké vybočení ze stereotypu nastalo předevčírem, kdy se začala opravovat jedna z ulic vedoucí mezi dvěma rezidencemi. Stavební stroje vytlačily automobily na hlavní silnici táhnoucí se celým areálem a Sutton Hill se v autech začal topit. Stojí po obou stranách vozovky, jedno na druhém. Mezi nimi projíždějí další, která hledají místo na zaparkování.

Také nám trvalo, než jsme si zvykli na časté troubení, ve kterém si místní chtě nechtě libují. Každou chvíli nám pod okny zatroubí taxík, aby oznámil zákazníkovi, že už na něj čeká. Když mu to trvá, neváhá se ohlásit třeba třikrát. Hlavně večer slýcháváme další typ troubení. Unavení lidé se vracejí z práce a své plechové kamarády nechávají na parkovišti. Aby se nemuseli namáhat, otáčet se a kontrolovat zablikání dálkového zamykání, auto jim pomůže. Slabě zatroubí.

Jinak poklidný Sutton Hill teď připomíná automobilovou džungli. Připadám si jako v Arabele, když princezna Xénie proměnila pohádkové bytosti v haldu troubícího plechu.

A ještě jedna perlička na závěr. Určitě to není výsadou Američanů, ale rozhodně je to tu víc patrné. Lidé jsou se svými auty srostlí, a když v nich sedí, připadají si jako schovaní a neviditelní. Okatě tak dělají věci, na které by si jinak dali pozor. Chlapci třeba bez okolků pozorují děvčata a ještě se za nimi s otevřenou pusou ohlížejí. Akorát zapomínají, že je prozrazuje stažené okénko.