Z deníku šíleného ředitele 4

Podobnost se životem jakéhokoliv ředitele mateřské, základní či střední školy je čistě náhodná... Fejeton o životě ředitele školy  

Půl třetí, teprve půl třetí. Sedám si na posteli a zadívám se do tmy.  Na co já to zapomněl? Posledních pět dní řeším jen samé výkazy, tabulky, rozjezd školního roku a …. Kontrolu jednoho z orgánů „státní moci“. Kontrolu, která sice oprávněně vyžaduje plnění zákonů a vyhlášek, leč zákonodárcům bych dal za úkol, aby ukázali, jak vše splnit. A kde na to vzít?

Nedaří se mi usnout, únava se mísí s myšlenkami…

Šestá hodina právě odbila, jako zmlácený vylézám z postele. Je pátek, ale naděje na klidnější den mizí hned po příjezdu do školy.

Malé parkoviště za školou je zahaleno v dýmu, „mlha“, že by se dala krájet. Vyděšeně koukám, odkud vyšlehnou plameny, kde hoří. Ufff, nehoří škola, ale rozbitý autobus. Vstupuji do školy v naději, že bude lépe.

Po vystoupání 84 schodů usedám do křesla v ředitelně a pouštím počítač. Ááááá, je to tu. Od zřizovatele se mi vrátila tabulka k přepracování. Zkoumám, co je špatně. Nebo co chybí. Už to vidím, do jednoho řádku ještě kopíruji již jednou uvedenou větu. Tabulku odesílám a modlím se, aby byla OK. Včera jsem krom 4 vyučovacích hodin a ředitelské pedagogické práce musel vyplnit 4 „fakt úžasné“ tabulky a dnes mě čekají další (nakonec se na ně nedostalo).

Ještě před zahájením řeším organizační záležitosti – kdo zastoupí další onemocnivší paní uklízečku, kdo vysupluje paní učitelku na OČR, kam naskladníme nové krabičky na cukroví, když tu přichází rána z čistého nebe.

Naše úžasná paní skladnice téměř plačíc přichází do ředitelny, že ve velkoskladech nemají vajíčka, olej, cukr a další pro nás nezbytné suroviny. Co budeme dělat??? Přeci odborný výcvik nezavřeme.  Rozdělujeme si úlohy s dalšími lidmi a obvoláváme, sháníme, prosíme, přemlouváme. Nakonec vše zdárně sháníme. Notně dražší (například kilo cukru za 39,90) a třeba ne tak super kvalitní, ale výroba se zastavovat zatím nebude a obchody zavřít také nemusíme.

Bum, volají mi z gastro firmy, že lednice, které jsme museli objednat budou každá o pět tisíc dražší. „Do „Pihele“, kde ty peníze mám stále shánět?“ A jsme zpět u zákonodárců. Ti nařídí, že v jedné lednici nesmí být to s tamtím a ty, podnikateli či školo se snaž. Rychle propočítávám, jestli se s těmito speciálními lednicemi vejdu do 39.900,- Kč, neb 40 a více tisíc už jsou investice, a ty si nemůžeme dovolit. Nakonec jsem vlastně rád, že jsem vůbec nějaké sehnal. Stejně tak jako teflonové plechy pro naše pekaře (už ani ty na skladech nejsou).

Nastává čas porady vedení, kde řešíme chybějící učitele. „Nejsou, prostě nejsou“. A tak nezbývá, než si i na další týden rozdělit jejich práci. Inu, lidé nejsou hloupí a vidí, jak šílený propad mezd ve školství v tomto roce nastal.

Usedám k dalším statistikám a vyplňuji tabulky. A ejhle, budu muset zavolat dodavateli plynu, abych zjistil, kolik asi budu platit letos za plyn v jednom ze dvou domovů mládeže. Zatímco loni jsme protopili 83 tisíc, dozvídám se, že letos už jsme vyčerpali za 702 tisíc korun. Prosím??? Ptám se, jestli jsem se nepřeslechl. Bohužel, slyším dobře. Na trhu není žádný dodavatel plynu, který by jej našemu zřizovateli dodal, a tak nakupujeme za tzv. spotové ceny. „Lidi, vy vůbec netušíte, co se na nás řítí“.  Sonduji, jak to bude po „zastropování“ a bohužel, sazba je tak vysoká, že nám naše báječná vláda moc nepomohla. Chce se mi brečet… Ještě štěstí, že jsme v minulém roce v hlavní budově školy plynovou kotelnu zrušili a vytápíme školu ekologicky.

Blíží se oběd – kdeže dnes bude oběd… „Jedna, druhá, třetí, poledne zvon udeří; klika cvakla, dvéře letí kontrola vchází do dveří….“

„Pane řediteli, přicházíme na následnou kontrolu a žádáme vaši součinnost.“ Tak ta je samozřejmá. Procházíme „lejstra“ a odebíráme se do bistra, na lahůdkářskou, cukrářskou a pekařskou dílnu. Za týden jsme byli schopni zakoupit lednici, další potřebné předměty, speciální uzamykatelné kovové skříně na čistící prostředky a další a další = vše cca za 120 tisíc. Po několika hodinách kontrola končí a já usedám úplně KO do křesla v ředitelně. Ne však na dlouho…

Onemocněla paní učitelka z jednoho obchodu, má chudák angínu. Rvu si poslední zbytek vlasů na hlavě a přemýšlím, co budu dělat. Kde sehnat dalšího člověka a nekrást?

Z myšlenek mě opět vytrhuje telefon. Volá mi paní ředitelka z jiné střední školy, kdy nám může poslat cizince na výuku. Co prosím? Polykám a s těžko skrývanou nevraživostí nechápu. Samozřejmě ale ve vší slušnosti rozebírám s paní ředitelkou situaci. Dozvídám se od ní, že nadřízení rozhodli „o nás, bez nás“ a navíc nás ani neinformovali. Tahle situace se mi fakt příčí a mám s ní v životě dost velký problém. A tak mi paní ředitelka vysvětluje, že kdosi rozhodl, že naše škola bude „určenou školou“, která má učit cizince česky. Nikoho nezajímal názor ředitele školy. Nikoho nezajímá to, že mám podstav češtinářů, že ti současní makají silou vůle, neb jsou nemocní. S mým super zástupcem se shodujeme, že pohár přetekl a že ze sebe nenecháme dělat otroky a nevolníky! Učitelům práci nabídneme, ale nutit je rozhodně nebudeme.

Je něco po čtvrté hodině a volá mi pro změnu šéf rozhodčích. Jsa po dost nepříjemné nemoci, prosil jsem o menší počet zápasů. Nicméně, sděluje mi, že mu onemocněli další rozhodčí a zda bych ke svým třem zápasům ještě dva nepřibral. Měli byste to srdce, říci mu ne? A tak neodmítám, ale modlím se, abych to vše zvládl. Navíc mě nečekají zrovna lehké zápasy.

Když už se kolem šesté chystám domů, zjišťuji, že jsou rozbité hlavní vchodové dveře do školy a že navíc nejdou zamknout. Probouzí se ve mně kutil. Hodinu a půl se s moderním zámkem mořím. Volám si o radu panu školníkovi, který je bohužel zrovna na druhém konci republiky, známému zámečníkovi, ale zámky se mi opravit nedaří.

Bílý jako stěně, až se sám sebe leknu, a totálně unavený usedám na zem u dveří, koukám, že kštice mých vlasů za dnešní den setsakramentsky prořídla a ptám se „toho nahoře“: „Co jsem komu udělal“

Lepší dny všem…