Ženská za volantem - pozor jedu! II. část (2/3)

Pozítří mám další jízdu – tentokráte dvouhodinovou. No, z města jsem vyjela a jela a jela až k první křižovatce. “ Na křižovatce zahneme do leva.” Jasně, tomu rozumím. Blinkr. Samozřejmě jsem ho dala do prava. Není to o tom, že nevím, která ruka je která, ale o tom, že  prostě v ten moment je pro mě levá pravá nebo pravá levá?  Jejda, ten instruktor si musí říkat: to je ale tele.

 Pokračuji v jízdě.

Instruktor mi v předstihu oznámil, že do křižovatky nevlítnu, ale dám tam neutrál a dobrzdím si tak, abych v té křižovatce viděla. Tak jsem zabrzdila.

No, akorát moc brzy.

Do přehledného místa chybělo pět metrů. Možná šest!

Potím se nejenom já (a mám pěkně zafuněné i brýle), ale krůpěje potu má na čele i instruktor. V polovině trasy máme zastávku u benzínky.

Došel si pro kávu.

Chápu ho, něco takového,

jako jsem já, za volantem ještě neměl.

Ale vyhradila jsem si minimálně dvacet hodin a “oživení mých znalostí”. Tak by se to mohlo podat.

Po pokračující jízdě si uvědomuji, že dvacet je málo!

Není co oživovat. Musím sáhnout hluboko do kapsy a kurz absolvovat znova!

Dojela jsem ještě víc vyčerpaná a zničená než den předtím, ale nevzdám to.

Chce to prý čas!

Usedám za volant potřetí.

Opět na dvě hodiny. Projíždíme úzkými uličkami s minimálními počty obcí na trase, sem tam je v zalesněných úsecích ještě náledí.

No, jedu maximálně šedesátkou, auta v protisměru už mě neděsí (pokud si jedou na své půlce a já taky). Do křižovatky jsem najela tak, abych viděla a mohla se dostat na rychlostní silnici.

“Na křižovatce doprava...”

Tentokráte jsem to se světelnými ukazateli zvládla, ale na ostrou pravoúhlou zatáčku nemám moc času, naopak mám málo rukou.

Instruktor se snaží stočit volant. Držím ho křečovině, že mu to nejde. Nechápu, proč mi stále sahá na volant – teď je přece jenom můj. Jo a taky jsem místo dvojky zakvrdlala čtyřku...

No, pro mě to zas taková tragédie není – dvojka nebo čtyřka? Proč z toho ti chlapi dělají takovou vědu?

V rychlém sledu po ostré zatáčce následuje další řazení a tachometr je najednou na osmdesátce (jsem na rychlostní komunikaci) a já prvně zařadila i pětku.

Jupí, jedu rychle.

Hurá, umím jezdit !

Silnice je o poznání širší, aut proti mě, přede mnou i za mnou je o mnoho víc, než jsem jich vídala doposud a dokonce mě i předjíždí.

Pozoruji je v zrcátku.

Nevím proč, ale stále mě to táhne ke středové čáře. Plavu od středové čáry k čáře u krajnice. Zatáčky v téhle rychlosti jsou najednou mnohem obtížnější. Prý si do nich blbě najíždím. Zjišťuji, že se začínám bát, že to auto v téhle rychlosti nezvládám. Zlehka brzdím. Nohu z brzdy nesundavám. Je mi vysvětleno, že pomalá jízda (v mém případě nyní skoro šedesátka) je na této komunikaci nebezpečná. Mám se naučit jezdit bezpečně a plynule.

Aha plynule to znamená šlápnout na plyn.

Tomu rozumím.

Sešlápnu pedál a rafička lítá na stodesítce.

“Tak takhle ne! Zpomalte! Všimla jste si jakou rychlostí jedete?”

“Hmm, stodesítkou...” hlásím hrdá na to, jak už to umím rozjet.

“No, tak ubereme !”

Rozumím. On je tu šéf ! Druhý pedál vedle plynu je brzda. Málem jsme si rozbili čela o přední sklo.

Ale záhy jedu šedesátkou.

Instruktor opět hlásí, že je to špatně, že stylem brzda plyn se nejezdí. Rychlost auta mám regulovat CITLIVĚ pouze plynovým pedálem a brzdím, jen, když je to nutné. Dozvídám se, že tohle je moc nebezpečné, že kdyby byl někdo nalepený za mnou, už by došlo ke srážce.

Ti chlapi: nevědí co chtějí, no tak zase šlápnu na plyn! Pro jistotu víc. Za chvilku jedu osmdesátkou a snažím se jí udržet. Hlídám si bedlivě osmdesátku, jedu plynule ... bohužel zase skoro v protisměru.

Přijeli jsme do města. Nestihla jsem včas zpomalit, vlítla jsem tam sedmdesátkou. Prý jsem sundala nohu z plynu pozdě, chtělo to dřív.

No, tak na ten pedál ve městě zapomenu. Tady se musí předpisově, je tu spousta zatáček a přechodů pro chodce. Jedu tak pomalu, že by nás předběhl i šnek.

“Ve městě se jezdí padesátkou a vy tam máte ani ne třicet.”

V duchu proklínám sama sebe a své rozhodnutí oživit si řidičské znalosti.

Jenže, kde nic není ani smrt nebere.

Já nemám co oživovat? Já ten řidičák dělám úplně znova.

V tomto věku to jde už  hodně ztuha.

“Všimla jste si té paní na přechodu ?”

“Všimla”

“A proč jste tedy nezastavila?”

“Vždyť udělala teprve první krok a ještě na druhé straně...”

“U Adonise...”

Mám pocit, že kondiční jízdy je pěkně blbej název. V kondici za volantem nejsem a jízdy na mě působí jako sauna. Mohla bych se  ždímat. Na parkoviště jsem dojela jako vyždímaný hadr.