Od Nového roku? Nebo až v dubnu - zhubnu!

Taky si plánujete jak začnete s novým rokem něco nového? Jak přestanete kouřit! Budete se víc věnovat dětem! Začnete šetřit! Omezíte sladké! Budete chodit do posilovny! Že začnete hubnout!  Taky já někdy přemýšlím, co nového bych od toho Nového roku mohla udělat. No, zhubnout pár desítek kil by nebylo špatné, ale proč zrovna teď?

Asi nejsem sama, kdo zažil útlejší i prostorově výraznější období.

Asi nejsem sama, kdo vyzkoušel občas nějaké ty "zaručené diety".

Asi taky nejsem sama, kdo by vám řekl, že byl pocit po úpravě váhy směrem dolů velmi opojný a neopakovatelný a patrně nebudu sama, kdo potvrdí, že zhubnout není zas taková věda jako váhu si udržet. 

I já zažila už dvakrát opojný pocit štěstí. Poprvé někdy kolem třicítky, kdy jsem omládla o třicet kilo. Podruhé jsem měla po čtyřicítce a vyměnila jsem komplet celý šatník neb jsem odhodila téměř čtyřicet kilo živé váhy. A vždy to bylo bez nějakého tělesného mučení. Bez diet! Bez zázračných pilulek. Bylo to jen o mé pevné vůli. Byla jsem na se sebe přísná. Hodně přísná. Úplně jsem si odřekla sladké a vlastně jsem jen snídala a obědvala a kila šla dolů jako zázrakem...

...a pak šla zase nahoru...

Dostavil se obávaný a všemi dietáři proklínaný jojo efekt.

Prvních pět kilo nahoře jsem nepovažovala za tragédii - vím přece jak na to!

Hmmm.

Věděla jsem jak na ně, ale vůle mě zradila.

A od té doby s pevnou vůlí vedu nekonečný boj a stávám se prostorově výraznější a výraznější...

Najednou zpochybňuji to, proč bych se měla kvůli štíhlejší postavě celoživotně omezovat? Proč bych měla kvůli štíhlé postavě vlastně stále hladovět nebo si odříkat doživotně sladké? O tom přece život není! Tedy myslím o stálém hlídání se a odříkání si sladkého. Sladké je přece dobré na nervy...

Patřím totiž mezi tu skupinu lidí, co problémy neřeší ani cigaretami ani alkoholem, ale sladkým. V mém případě čokoládou...

Když mě něco (nebo někdo) naštve, sáhnu po čokoládě nebo si rozbalím bonboniéru, a že nejde jen o kostičku či štráfek čokolády nebo jen o jeden bonbón asi nemusím popisovat. A že pak sebe proklínám a ten čin si vyčítám je snad taky jasné. Jenže v ten okamžik potřebuji aspoň mihotavý pocit štěstí, nějaký ten endorfín...

Takže z výše uvedeného vyplývá, že mám-li útlé období jsem sama se sebou spokojená a jsem v životě šťastná, jakmile mi ale nic v životě nevychází, obaluji si nervy sladkým. Prostorově výraznější jsem se začala stávat, když jsem hledala zaměstnání. Ono žít bez peněz dost dobře nejde. Přišly stresy a s nimi se připlížila nadváha. Jasně, že jsem pak byla naštvaná sama na sebe, že neobleču oblíbené věci, že jsem se v létě vztekala u zrcadla, jak zase vypadám, že všude všechno na mě přetéká.

Když jsem nastoupila do práce, věřila jsem, že chutě na sladké zajdou a má váha se začne snižovat. No, život, zejména ten partnerský, přináší samá překvapení.

Četla jsem v jednom blogu zde, že tloustnou ti, co jim chybí láska a obejmutí. Klidně se pod to podepíši. Má to logiku. Když jste na život sám a nikdo vás neobejme, nepohladí, nepovzbudí, případně vás ten váš partner bere jen jako invetář domácnosti a vy si pak připadáte jako páté kolo u vozu, asi vám nic jiného než častý, leč chvilkový pocit štěstí nezbývá. A z nadváhy se stane obezita.

Takže já si už žádná data od kdy začnu hubnout nedávám. Pevná vůle je můj nejsilnější protihráč a já zatím nenašla odvahu zmobilizovat sílu na to, abych vydržela a nepolevila, ač opakované pokusy o úpravu váhy směrem dolů tu několikrát byly i navzdory tomu, že není nikdo, kdo by mě obejmul, pohladil a řekl: "Jsem rád, že jsi. Jsem rád, že tě mám!"

Takže jestli začnu náhodnou někdy hubnout a skutečně zhubnu, můžou v tom být jen dvě příčiny: nemoc nebo láska.