Kam zmizela úcta?

No, ještě donedávna jsem si myslela, že jsem stále ještě mladá, ač trochu více pamatuji, ale jak se překulilo to půlstoletí domnívám se, že už mám jistou životní zkušenost za sebou a tudíž už mám možnost porovnávat a dělat si své názory na svět.

Nechci se rozepisovat o tom, co se má a nemá, co je normální a nenormální, co je slušné a co neslušné, ale s odstupem let mi je tak nějak líto, že se ze života vytratila úplně úcta. Dnešní svobodomyslná a značně dravá doba nepočítá s úctou člověka k člověku, potažmo mladého člověka ke staršímu či přímo ke starému. Starý člověk je pro společnost už zbytečný, dá se říci neužitečný, protože jen odčerpává peníze ze státní kasy. A je-li to takto prezentováno veřejně, je to hodně smutné. 

Zatímco generace našich předků si vážila těch starších (ctihodný kmet už pro ně byl padesátiletý chlap), dnešní mladí si myslí, že s diplomem v kapse mají patent na vše i na rozum. Jsou možná bystřejší, jsou určitě dravější, ale chybí jim jedno podstatné - zkušenosti. Pamatuji jak se říkalo: "Neraď, ještě ti nebylo padesát!" A kolikrát si na to vzpomenu – ne proto, že už těch pět křížků mám na krku a mohla bych radit, ale proto, že dnes bych určitě radila něco jiného než třeba před dvaceti lety, protože za ty roky, jsem něco prožila a mám své rady o co opřít.

Ale chtěla jsem psát o úctě.

O úctě ke starším.

O úctě k těm nejstarším.

Je mi tak nějak smutno z toho, že generace starobních důchodců je viditelně jen a jen na obtíž. Zaráží mě, jak někdo může na svých rodičích a prarodičích parazitovat. Udivují mě praktiky "šmejdů", co si založili na bezmocném stáří byznys.

Docela by mě zajímalo, kdy si společnost zase začne svých dříve narozených vážit? Děti právně zastoupené státem jsou a co důchodci? Jsou staří, nemocní a bezmocní...

Ptám se kam se poděla v dnešní době úcta člověka k člověku, když ve školách se děti úctě neučí a doma se k ní už nevedou?