Jak to vnímám já: Za všechno, co je ve mě dobré vděčím taky sama sobě

Narodila jsem se v minulém století a tento měsíc jsem oslavila pro velký úspěch už potřetí zletilost. Někdo by řekl, že už jsem stará, jiný, že ještě mladá. To je úhel pohledu a věku posuzovaných...

No, asi takhle: nikdo nemládneme a čas jako jediný je spravedlivý ke všem. Já jsem ochotná připustit, že se můj věk zastavil v pětatřiceti a těm létům navrch říkám zkušenosti....

...ale jo, on každý věk má něco do sebe a já si na ten současný neztěžuji. Naopak. Mám toho ajfru víc než před dvaceti lety a taky už mám nějakou tu vážnost, co k věku patří...

......někdy se ale ráda ve vzpomínkách vracím do dospívání, jindy do dětství, někdy zase do čerstvé zletilosti a jindy do doby dávno minulé a přemýšlím co mohlo být jinak. Co by bylo, kdybych se v daný okamžik rozhodla jinak - byla bych na tom lépe? Nebo naopak?

Kdo ví?

Život se jede na první dobrou a nelze se vrátit v čase a napravit nebo pozměnit svá rozhodnutí...

 Možná dřív jsem se vinila z toho, že jsem se měla rozhodnout jinak a neudělat to, či ono. Dneska,ale vím, že všechno je tak, jak mělo být. Že si člověk prostě musí namlátit ten čenich, stejně jako musí někam "do světa", aby si uvědomil, že je všude chleba o dvou kůrkách a že nejcennější ze všech pokladů světa je rodina. Že nejdůležitější je domov!

Každopádně dětství jsem měla krásné. Celé mé dětství, jsou babičky a dědové, ségra a rodiče, kteří s námi trávili spoustu času. Vlastně všechen čas věnovali jen a jen nám. Po večerech jsme si všichni povídali, jezdili jsme často na výlety na hrady a zámky, občas nějakou tuzemskou dovolenou (zahraniční si pamatuji jen jednu v Polsku). Zkrátka rodiče s námi byli a stáli za námi celou dobu dětství a dospívání a stále jsme pro ně malé holky...

Dodnes oceňuji to, že do nás nepromítali svá nesplněná přání a touhy a nedrezírovali nás při sportech nebo nenutili šprtat se na samé jedničky. Když jsem neudělala přijímačky na gymnázium, obrečela jsem to, ale babička mi tehdy řekla, že řemeslo má taky něco do sebe a maturitu si můžu udělat později. A tak se taky stalo. Naši stále říkali: neučíš se pro nás, ale učíš se pro sebe! Nerozmlouvali mi ani můj bláznivý nápad s vysokou školou, která jak známo při zaměstnání je náročná nejenom časově, ale i finančně. A ač jsem měla sto chutí to v polovině vzdát, nenutili mě to za každou cenu dodělat. Nechali rozhodnutí na mě samotné. Dotáhla jsem  studia až do konce. No jasně, že byli na vrcholu blaha, když mi jeli na promoci. Byl to i pro ně sváteční den a pro mě i den, kdy jsem byla ráda, že vždy při mě stáli, mlčky mě podporovali...

Nikdy mi v ničem nebránili, poskytli své rady, ale rozhodnutí nechali na mě. Ó, kolikrát si já vyslechla, že jsem paličatá jako mezek, ale nebýt té mé paličatosti, asi bych nikdy nedostudovala, asi bych nikdy nezrealizovala nějaké své sny... Ne vždy a ne vše dopadlo dle mých očekávání, ale kdo má život nalajnovaný a dlážděný samým úspěchem?

Taky jsem napřed nechápala, proč já mám ve všem skoro stále smůlu. S odstupem času neřeším nešťastné lásky. Asi to tak mělo být.  

Naopak jsem sama na sebe pyšná, co vše jsem si splnila a mám plán do dalších let, který stále rozšiřuji.: Chci se naučit hrát na kytaru (na nervy to umím už několik let), chci si udělat zbrojní pas (byla jsem vždy ve střelbách na branných kurzech docela úspěšná), chtěla bych zažít tandemový seskok padákem, nemám nic proti lítání takže mě lákají i pilotní zkoušky, proč ne? Chtěla bych se naučit vykládat karty a číst z dlaně. Kdybych někdy vyhrála opravdu nehoráznou sumu peněz, chtěla bych vybudovat zábavné centrum pro děti ve velké zahradě se spoustou skleníků a spoustou květin - učarovaly mi zahrady v Kittenbergu... (To, aby tu po mě něco zbylo!) Pro kytičky já mám slabost. Protože mě baví malovat si plánky nejenom zahrad, ale i bytů, domů chtěla bych se podílet na nějakém projektu třeba nějaké obytné zóny a třeba i v nějaké květinové zahradě. Není pro mě problém připravit si dokumentaci na nějakou přestavbu nebo na nábytek na míru. Vyznám se v pláncích a sestavovat nábytek mě baví. Navrhla jsem si zahradu a skoro vše jsem si sama zrealizovala, kousek po kousku. Občas jsem potřebovala hlavně někoho, kdo mi pomůže přepravit  nebo sklidit materiál (inu nemám chlapskou sílu). Ruční práce jsou můj velký relax přes zimu. Stačí mi vidět nějaký postup a hned ho musím vyzkoušet, stejně jako jsem zkoušela potahované dorty a postavičky a květiny. Čas od času musím zkusit nějaký nový recept, na nějakou mňamku... Chtěla bych malovat obrazy, psát knihy pro děti a třeba i vést kuchařskou školu a naučit mladé holky vařit. V hlavě nosím plánů a nápadů a témat k napsání blogů, že 24 hodin je pro mě strašně málo (ve všední dny šidím spánek, mám svůj limit 5,5 hodiny a pod ten nejdu). Nepamatuji, že bych se někdy v životě nenudila. Sama od sebe jsem se zajímala o věci okolo sebe, všemu jsem se chtěla dostat na kloub a celý život sbírám zkušenosti a poznatky.  Sbírám, třídím a přemýšlím...plánuji  a občas realizuji = žiji!

Stále mě něco žene dopředu a jestli si někdo myslí, že někdy složím dlaně do klína, je na velkém omylu. Musím se stále ještě učit - hodně učit! A stejně budu mít pocit, že nevím a neznám a neumím vše. Vždy jsem dychtila po možnostech získávat znalosti, protože stereotyp by mě asi zabil. Lidský život je příliš krátký na to zlenivět... Když nezaměstnávám mysl, musím zaměstnávat ruce...a život tak rychle letí...a já nechci na světě jenom být, já chci i žít!