Jak to vnímám já. Odměřuje všem stejně...

...čas! Jediný spravedlivý. A všechno jednou pomine: mládí, krása, svěžest a nastoupí podzim. I podzim života…

„No, tak v pondělí už ti těch -cet skončí, a budeš mít taky sát.“  Pronesla jsem směrem k tomu mému. „A bude z tebe ctihodný kmet.“

„Všimni si, že o chlapech se říkalo, že je ctihodný kmet, kdežto ženské byly a jsou staré baby…“

„Ha ha ha, starej je každej tak, na kolik se cejtí. Nikdo nemládne! A po padesátce si můžeš jeden den připadat na třicet a druhý den na šedesát… Stejně pro mladé je dnes už čtyřicátník dědek a čtyřicátnice bába. “

Vzpomněla jsem si na to jak mi moje mamka říkala, že už její matka (čili moje babička) jí říkala, že do padesáti to jde a pak je znát každý den: síly, že ubývají ze dne na den. Moje mamka říkala, že tomu jako mladá nevěřila a ledva se jí překulila padesátka, musela dát své matce za pravdu. I já už mám tyhle zkušenosti za sebou. Dřív pro mě nebyl problém umýt okna v celém bytě najednou v jeden den a uklidit. A už si práci taky někdy raději rozděluji na dva dny. Prostě to někdy nedám. Jsou dny, kdy jsem jako vítr a sama sebe obdivuji, co zvládnu práce, ale jsou dny, kdy už to tak dobře nejde. Dám to, ale druhý den jsem naprosto vyřízená. A než se jeden den vyloženě oddělat a druhý den pak se z toho dostávat, to si to raději rozložím. A pak taky, já jsem totiž s překulením toho magického čísla dospěla k názoru, že už mi nemá co utéci, že se nemám už za čím hnát a tak jsem zvolnila -  prostě se už nikam neženu. Řídím se totiž svým heslem, že nepoletím smrti vstříc. A pospíchat? Proč a  kam? Do rakve se mi opravdu ještě nechce. Takže, co neudělám dnes, udělám zítra (samo se to  stejně neudělá). A pak ještě: co se vleče- neuteče!

Prostě je to tak, síly s věkem ubývají a výkonnost se začíná snižovat. Tomu tak bylo je a bude. Pozoruji to na  rodičích. Měla jsem možnost pozorovat prarodiče. Okolo šedesátky je už člověk dost opotřebovaný. Ano jsou jistě vyjímky (nechci tvrdit, že každý po šedesátce už vyžaduje pomoc okolí), ale lidi v tomto věku už by měli mít svůj klid: mají své neduhy, mají větší či menší zdravotní komplikace, mají problémy sami se sebou, natož aby nesli za něco  nebo někoho zodpovědnost a ještě měli nějaké povinnosti. Proto mě udivuje, jak se posouvá doba odchodu do důchodu jako, kdyby najednou přišel zázrak a lidské tělo začalo dramaticky stárnout až po šedesátce? (mimochodem – stárneme od narození). To přeci nemůže nikdo myslet vážně, že ještě v pětašedesáti bude poštovní doručovatelka roznášet poštu, nebo že v těch letech bude ženská někde sedět u kasy v hypermarketu, případně, že téměř sedmdesátiletý pokrývač bude někde na střeše a stejně starý řidič autobusu pojede s plným autobusem lidí…

Něměly by spíše  být  důchody přiznávány na základě nějakých zdravotních prověrek? 

Někdo by byl schopen vykonávat práci ještě v sedmdesáti a někdo by už byl v pětapadesáti zralý na důchod. (Baletky přece odcházejí do důchodu taky mnohem dříve). Mě by přišlo logičtější přiznávat důchod podle skutečného stavu organismu a možné výkonnosti se zaměřenín na profesi, kterou dotyčný vykonává, než přihlížet  jen k datu narození. A věk pro první lékařskou prohlídku bych stanovila u dělnických profesí od 55 let a u administrativních pracovníků třeba o 2-3 roky později. A  kdyby dotyčný byl uznán ještě práce schopným, měla by lékařská prohlídka být každý rok až do doby definitivního nástupu  do důchodu a i tam by měla být nějaká hranice, do kdy nejdéle by mohl pracovat – třeba do 60 let u dělnické profese a do 65 let pak administrativní pracovníci.

K této úvaze mě přimělo hlavně to, že jsem nedávno  četla o kauze chirurga, který operoval v pokročilém věku, tuším 75 let a zavinil smrt pacienta (O tom, proč ještě v tomto věku  operoval mi není nic známo).

Prostě je to tak, výkonnost se s věkem snižuje, nikdo nemládne a prodlužování doby nároku na starobní důchodu není na základě toho, že by stáří nastupovalo u všech najednou a stejně a v současnosti  ještě o několik let později než v minulých letech.  (Moji rodiče i prarodiče stárli  přibližně stejně a nemyslím si, že naše generace na tom bude jinak. Prostě s magickou padesátkou si uvědomíte, že se váš život chýlí, ať chcete nebo nechcete ke své závěrečné části a to k podzimu života a okolo šedeátky už má  každý nějaký ten zdravotní problém. Je to tak: proti věku není léku!)

Ale důvody k  prodlužování doby odchodu do důchody prý jsou ty, že populace stárne a nebylo by prý na důchody a tak se bude do důchodu odcházet stále později. Prodloužením doby odchodu do důchodu se možná jen oddálí doba výplaty důchodu (lidské tělo to ovšem neomladí a nepřinutí k větší výkonnosti) a dalším problémem je, že už v dnešní době navíc práci neseženou ani padesátiletí, kteří končí na úřadech práce nebo kvůli nastupujícím zdravotním komplikacím jsou stále častěji nemocní, tak jak za nějakých deset let seženou práci šedesátnici - to je ve hvězdách?  Z mého pohledu je tu něco špatně: lidi nemládnou, není práce pro ty, co překročili věk padesát let a přesto se bude odsouvat věk odchodu do důchodu?

Možná by stálo za to, přehodnotit všechny okolnosti ohledně přiznávání starobních důchodů a nebrat v úvahu jen kalendářní věk. Možná by stálo za to propočítat vyplácené dávky těm, co jsou vedeni na Úřadech páce kvůli tomu, že nemohou sehnat zaměstnání a následně jsou pak dopláceni do životního minima nebo co jsou v dlouhodobě pracovně neschopní pracovat. Možná by stálo za to předělat celý systém  výplaty všech možných dávek a odměňovat lidi dostatečně za práci, aby nebylo výhodnější pobírat dávky ve stejné částce jakou by si dotyčný prací vydělal.  Přece by měla být více ceněna práce, než uvažovat jestli se mi vyplatí být za stejný peníz doma a nic nedělat! Na jedné straně se vyplácí spousta všemožných dávek a na druhé straně není na důchody ??? Není tu něco špatně? Není něco špatně i poměrech platů, kdy dělníci mají  často jen státem garantovanou minimální mzdu a oproti tomu jiní dostávají několika miliónové zlaté padáky?

Jak jsem uvedla v úvodu všichni jednou zestárneme. Mladí dneska brblají na staré lidi (Je to takový módní trend - spílat ve všech směrech na důchodce, na to, že jsou pomalí, na to, že jsou neužiteční, na to, že dostávají důchody). Mládí si dnes nepřipouští, že i je jednou dožene stáří. Říká se tomu úcta – úcta ke stáří. Dřív byli ctihodní kmeti  společností uznávaní. Dnes jsou důchodci zatrpklí neb jsou na okraji společnosti a připadají si, že jsou všem na obtíž. A ještě se stávají snadno zneužitelnou skupinou lidí, na kterých parazitují určité skupinky. Je to hamba a ostuda, že si polečnost neváží stáří! 

Docela by mě zajímalo, jak se budou za padesát let cítit dnešní dvacetiletí…???

Tik ťak, tik ťak…čas odměřuje všem stejně…