Když uvážím, že všechno, co je krásné, rozkvete krátce, pak hned povadne, jeviště Svět, že zná jen stíny lživé, co shora řídí hvězdy proradné. Když zřím jak lidé rostou jako tráva pod lhostejnou a věčnou oblohou, jak jejich pyšné mládí opadává, až sami sebe poznat nemohou. Když vidím tuhle pomíjivost bytí, na tebe myslím na tvou mladou krásu, co brzo zanikne-a není zbytí-v propasti černé ničivého Času. Já tuhle válku s Časem vyhrát chci: můj verš je roub, co mládí navrací...

Přečetl jsem celé a tak nějak nepochopil, nad čím paní autorko "brečíte". Padesát je věková "brnkačka". Já jsem se v tomto čase začal zamýšlet nad časem, kdy ho budu mít nadbytek - už mám.A protože jsem se zamýšlel, jsem spokojen. Zdraví nevyřeší žádný věk - umírají i mladí. Tak se netrapte a věřte, že čas opravdu odměřuje všem stejně a jeho naplnění nechá jen na Vás.Hezký večer přeji.

Já nebrečím, já jen napsala svou úvahu