Jak to vnímám já: No co co co?

Středeční volný den jsem se s chutí podívala na starší český film. No starší, já bych rovnou řekla už na starý český film. Skoro film pro pamětníky, ač byl natočen v roce 1971, byl totiž ještě černobílý...

Jo, film Metráček já zbožňuji.

Nejenom kvůli krasavci Honzovi, co později seděl na Ministerstvu kultury, ale i kvůli fantastickému tatínkovi v podání Oldřicha Lipského a neméně skvělé jsou ve filmu i Míla Myslíková co by maminka a její sestra v podání Heleny Růžičkové...

Učitel Bohoušek (Ladislav Mrkvička), byl přímo božský...

Seděla jsem a s úsměvem na rtech jsem prožívala ty retro časy: kostýmky s fiží, do kterých i mě by rády svého času narvaly mamka s babičkou, uculovala jsem se, když jsem si vzpomněla na modré trenýrky a modré uniformované teplákové soupravy, ve kterých jsme jako děti vyrůstaly...

Přiznám se bez mučení, že televizi mám často jen jako zvukovou kulisu a dělám  u toho tisíc jiných věcí, ale ve středu jsem si film opravdu vychutnala: retro od botiček po nábytek...

Vzpomněla jsem si, jak i já jsem u babičky skládala uhlí a jezdila s kolečkem plným uhlí do kůlny,  vybavila jsem si taky pošťáka v uniformě s obrovitánskou brašnou (ten u babičky nosil i pelerínu).

Zajímavé bylo sledovat, jak se puberťáci bavili: posílání vzkazů v láhvích házených do řeky  (jojo kde tehdy byly SMSky), poslouchání muziky ještě z kotoučového magnetofonu (chudák holka, musela se kvůli muzice tahat s takovým kufrem) a kouření nejenom na mejdanu, ale i venku v přírodě (a to se v podstatě nezměnilo, jen možná obsah náplně je jiný - inu jenom tabák už tak moc netáhne)...

Položila jsem si při sledování filmu otázku o kolik lepší nebo horší je dnešní mládež?

Čtrnáctileté dívky, bláznivě zamilované do spolužáků a obdivující tělocvikáře, to je běžný jev i dneska muziku i zprávy vyřeší zcela malé přenosné zařízení a cigarety jsou taky skoro neodmyslitelné i dneska... Jen ta móda je jiná...Doba je jiná...Svět je jiný...

Usmívala jsem se od začátku do konce filmu. Hlavní hrdinka a její spolužačky sice byly trošinku starší (když se film natočil bylo mi teprve devět let) než já tehdy, ale dobu mého dospívání vylíčil film opravdu barevně (ač byl černobílý). Uculovala jsem se už jenom proto, že ani já nebyla štíhlá jako laňka a s hrazdou a tělocvikářem jsem dopadla na žíněnku úplně stejně...

No a ač jsem nikdy nenosila culíky, dlouhé vlasy jsem měla až do začátku devítky. Pak jsem měla naprosto stejně ostříhanou hlavu a vypadala jsem tak, že moje matka po mém návratu od holiče spráskla ruce a pronesla, že vypadám jak českej Honza.

Miluji staré a starší české filmy, už jen proto, že mohu zavzpomínat na dobu, připomenout si, co se oblékalo, jakými dopravními prostředky jsme se přesunovali a vůbec zavzpomínat jak vypadal život...

No co co co?

Taky jednou budete rádi vzpomínat!