Jak to vnímám já: Než půjdu do penze ...

...ráda bych ještě prožila kus pořádného života. S věkem, už se nechci honit za nemožným, ale teprve teď si chci vychutnávat život. Teprve teď chci naplno vnímat všemi smysly, vše okolo sebe...

...jó naše maminky už byly v mém věku skoro v důchodu, kdežto já mám ještě celou dekádu vstávání do práce před sebou. Ale co? Na druhou stranu mám důvod proč vstát, můžu být mezi lidmi a mohu odvádět svojí práci.

No a co, že nevytvářím žádné hodnoty?

Já tu svojí mám ráda. Kdybych jí ráda neměla, asi bych jí nedělala. Je pravda, že někdy jsem ve velkém stresu, protože zaměstnávám převážně mozek, potom ústa a nakonec prsty na klávesnici a tak není divu, že někdy nemám chuť zasednout doma po práci k notebooku a vysmahnout nějaký ten blog. Potřebuji vyčistit mozek. Odsunout pracovní myšlenky někam jinam, aby se mi nemísily s těmi nepracovními a to někdy prostě nejde...Někdy nevím o čem psát. Někdy vím, ale nenacházím ta správná větná spojení...

Pro výplatu si chodím už více jak pětatřicet let a zpočátku mě živily ruce. No a co? Snad právě proto jsem nikdy neopovrhovala dělníky. Proč taky? Upřímně řečeno, jsou profese, které bych nikdy dělat nechtěla a o to víc si lidí, který je dělají, vážím. Víte, mě je úplně jedno, zda má dotyčný jen osm tříd pomocné školy nebo tři tituly před jménem a dva tituly za jménem. Mě dotyčný člověk zajímá jako osobnost. Mám okruh přátel s vysokoškolskými tituly, ale i lidi s neukončeným vzděláním. A? Pro mě to jsou lidi, s kterými se mám vždy o čem bavit. Neopovrhuji nikým a nad nikoho se nepovyšuji. Pamatuji na své, v tu dobu druhé zaměstnání, kdy jsem se já, v tu dobu už středoškolačka, bavila s dělnicemi a mé kolegyně mi vyčítaly: "jak se s nima můžeš bavit a vo čem?" " Vo čem? Vo životě o dětech o vnoučatech,  vo tom jaké mají trable a bylo mi šumák, že to byly ženské ve věku mé mamky. Vůbec mi nevadilo pokecat s uklízečkou. Já neměla důvod se nad někoho povyšovat. Naopak. Ony ženy mě předčily svým životním moudrem."

Možná jsem spíše já měla snahu se před lidmi ponižovat a jasně, že se našli tací, co se toho chopili jak to příslovečné hovno košile. Naposledy bylo moje sebevědomí zadupáváno ve vztahu, který já považovala za partnerský a až s odstupem času jsem pochopila, že jsem byla jen najatá služka a chůva. Tohle ponížení mě málem dostalo na úplné dno, ale zároveň jsem si uvědomila, že chudákem je vlastně ten dotyčný, co si neváží lidí, ani lidské práce. Ó, kolikrát ten se navážel do mé práce, do toho, že mi úředníci jsme jen darmožrouti, které on, podnikatel, platí ze svých daní. Kolikrát mi dal najevo, že jsem vlastně nicka, že ničemu nerozumím, že dělám hovno a tím, že jsem nebyla v cizině nemám žádné životní zkušenosti...???

Ano v cizině jsem pracovní zkušenosti nesbírala, nepokoušela jsem se o podnikání, nepodnikala jsem, ale celý život jsem chodila do zaměstnání, měla jsem několik šéfů, poznala jsem spoustu lidí, naučila jsem se spoustě věcí, možná mě je bližší to, že mám pevně danou pracovní dobu než volný podnikatelský život, ale s odstupem času si troufám tvrdit, že vím, co to je být podřízený, že vím, co to je mít úctu ke starším. Že vím, co je pokora.  Neofrňuji se nad dělníkem. Neponižuji toho, kdo vykonává profesi, která mi nevoní...Neurážím, ženské na vedoucích postech, že jsou to slepice, co patří ke sporáku...

Protože mi je vice než jasné, že ten děl to a ten zas ono...jinak to prostě nejde!

A proto i já jednou odejdu na zasloužený odpočinek s vědomím toho, že každou práci a profesi, kterou jsem kdy vykonávala, jsem dělala svědomitě a ráda.