Jak to vnímám já: Mohla jsem bejt mrtvá...

...včera! Představte si to. Šla jsem z práce, byla už tma, počasí, že by ven tchýni nevyhnal a já málem přišla o život...

...šla jsem v tom vlezlém počasí s rukama v kapsách a s kabelkou přes rameno a protože  mrholilo měla jsem pohled upřený spíše pod nohy. Šla jsem neosvětlenou slepou krátkou uličkou a hlavou se mi honila tisíc a jedna myšlenka, co musím udělat a co musím zařídit a najednou jsem uslyšela švist pneumatik, skřípění brzd a prudce mě oslnilo světlo. A já instinktivně hupla s výrazem vyděšené laně na trávník. Tak jestli se někdy někomu zastavila v žilách krev - tak už vím jak to vypadá. Srdce mě málem vylítlo z hrudi  a  já měla co dělat, aby mě  v ten moment neklepla pepka. Takhle blízko mě auto ještě neminulo. To nebylo ani na centimetry, ale na milimetry. Neuskočit, auto by mě to zcela jistě nabralo. To v tom dobrém případě. Přes všechen ten šok jsem, byla  ale byla schopná skoro ihned pokračovat dál v chůzi. Byla jsem tak vyjukaná, že jsem jako robot šla domů a až teprve po příchodu jsem si uvědomila, jak málo stačilo... jak tenká může být hranice mezi životem a smrtí, jak nepatrný okamžik mohl třeba definitivně poznamenat můj život. Teprve pak doma jsem se oklepala hrůzou a plně na mě dolehl ten šok!

On ten včerejšek byl stejně nějakej divnej.

Protože jsem měla dvě jednání, oblékla jsem po dlouhé době šaty (jinak jsem teď stále chodila v riflích, džísce a nějakém triku či košili). Ale včera jsem šla za dámu a vytáhla šaty. Ty zcela běžně nosím v létě, ale v zimě moc ne. Oblékla jsem takové pletené s délkou cca 15 čísel nad kolena a s ohledem na to, že ta pletenina je z mého pohledu docela průhledná (žádnej huňatej teplej úplet), oblékla jsem i spodničku. Mám takovou elastickou, jen jako sukni. Jenomže délka šatů (které nejsou zrovna dlouhé) se se spodničkou skoro kryje a tak stačí nepatrné natáhnutí a spodnička je vidět, protože šaty jsou pouzdrové jsou spíše přiléhavé, na spodničce se zabrzdí a nezklouznou pak po povytažení dolů. A tak se  stalo, že jsem se vracela z dopoledního jednání s vyčuhující spodničkou. No, byla jsem asi prudce elegantní. Nebýt jedné hodné a pozorné paní, asi by mě to nikdo nesdělil. A mě bylo divné, že lidi na mě koukají...???  Přišla jsem do kanceláře a spodničku jsem okamžitě i přes kozačky stáhla, ať jsou šaty průhledné sebevíc nebudu stále stahovat šaty dolů a hlídat, zda mi nevyčuhuje ta zpropadená růžová přiléhavá spodnička. 

Když jsem pak šla rychlým krokem z práce, propadla jsem panice, protože v tom zamyšlení, kolik práce mám na stole a čím musím ráno začít, jsem dorazila ke dveřím a zjistila jsem, že nevím jak je otevřu. Šla jsem tak rychle, že se nestihly dveře na fotobuňku ještě otevřít a já marně hledala kliku nebo nějaké madlo na otevření... Oklepala jsem se a řekla jsem si a dost, dneska už dost!

Vrazila jsem ruce do kapes, povytáhla stojáček u bundičky a hurá domů...

...no a málem jsem nedošla, protože i ten řidič měl plné ruce volantu. Vlítnul do zatáčky krátké slepé uličky tak rychle, že jsme  šok měli oba dva. Patrně mě v černých šatech a v černé bundičce s černými kozačkami vůbec v tom ponurém počasí neviděl a zahlédl až na poslední chvíli...  

Přemýšlím, že asi od teď budu v mlhavém a inverzním počasí nosit ty reflexní pásky na všech končetinách a možná i místo čelenky ve vlasech. Trapná si rozhodně připadat nebudu.  Možná kdyby ta spodnička byla z reflexního materiálu a já jí neodložila, nezkoušel by řidič brzdy a já výskok na trávník s pokusem o infarkt. (Z fleku jsem mohla točit reklamu na nějaký kloubní preparát - to byl výskok za všechny známky!)

Vždy jsem si myslela, že jsem vzhledem k tomu, jak jsem prostorově výrazná, nepřehlédnutelná a ejhle - nejsem.  Tak od teď musím být viděna, protože jinak bych příště třeba poškodila automobil, jak by k tomu chudák řidič přišel, kdybych mu pochroumala plechy na autě?