Jak to vnímám já: Klepnout přes prsty...

Bývala jsem docela spokojená holka, plná elánu. Byla jsem upřímná a otevřená. Myslela jsem, že všichni jsou taky takoví...No, říkám byla jsem mladá a blbá...

Co obnáší intriky jsem poznala hned v druhém zaměstnání. A z otevřené holky se stala holka, co zalezla do své ulity, protože okolní svět byl zlý a ošklivý...

Má tehdejší nadřízená mi vyčetla, že nedržím s kolektivem a že je špatné nevěřit lidem. Já tehdy tvrdila, že raději nebudu důvěřovat a nechám se mile překvapit, že je to jinak, než abych věřila a lidi mě zklamali.

Čas od času sem ulitu na růžně dlouhé doby opouštěla a smiřovala se s tím, že nelze žít stále v ulitě, že prostě lidi dokážou ublížit: chováním, slovem. že se to musím naučit přijmout, pochopit a vyrovnat se s tím!

Dlouho mi trvalo než jsem se zase "otevřela" a byla schopná komunikovat. Běžně komunikovat s kolegy. Mít svůj názor a nebát se ho sdělit.  Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že kolektiv v práci, kde trávím spoustu času je vlastně má druhá rodina.

Začala jsem mluvit.

Začala jsem se zase bavit se všemi a o všem!

Přestala jsem být ta strohá a tichá (to nebyla namyšlenost)!

....

Uplynulo pár let a já nastoupila v jiném kraji do zaměstnání. Po počátečních nezávazných komunikacích o počasí a takovém tom oťukávání jsem se zase po x letech dostala z ulity...Malý ženský kolektiv, který spolu trávil spoustu času...

Jo, jsem blbka!

Měla jsem pocit, že otevřená komunikace v malém kolektivu vztahy utužuje.

Hahaha.

Že je pro dobro věci si povídat a lépe se poznat. Probrat aktuální věci.

Hahaha. 

Jak jsem stará, tak jsem blbá!

Někdo by řekl ukecaná, ale znám věru ukecanější, snažila jsem se nebýt zalezlá v ulitě a být komunikativní...

Rozpovídala jsem se... po mnoha letech jsem se rozpovídala.  Šlo to tak nějak samo a spontánně a bez obav....

A na stará kolena jsem dostala takovou ťafku, z které si budu lízat rány až do důchodu. Takže v ten den jsem zase zalezla do své ulity a co víc, sundala jsem už doživotně růžové brýle.

Lidi totiž dokáží být pěkné svině! Za ten výraz se omlouvat nehodlám!

Jak jsem jen na to mohla zapomenout?