Taky mě dneska vyděsil titulek o tom, že duševně nemocná žena pobodala studenta, který následků zranění podlehl...
...taky se mi doslova naježily chlupy na těle, jak je to možné?
Jak je možné, že pošlete dítě do školy a ono se vám nevrátí, protože ho prostě někdo zabije?
Během dne se objevovaly další a další informace o tom, že již jednou (před více jak dvěma roky) byla ta samá žena pro podobný čin stíhána a jak nebyla potrestána, naopak byla osvobozena z důvodu psychického onemocnění...
A později pak vyplynulo, že byla propuštěna jako uzdravená z léčebny...
Taky si pokládám otázku, jak bylo zajištěno to, aby pravidelně užívala léky a dostavovala se pravidelně k lékařům. Jak je to ošetřeno?
Jak bylo v případě této ženy zabráněno tomu, aby nemohla podobný čin opakovat?
Nijak!
Nevěřím totiž tomu, že duševně nemocný člověk se úplně uzdraví... Že stačí zobat bobule a bude v pořádku.
Podle mě by lidé po propuštění z psychiatrické léčebny měli být pod stálým dohledem lékařů a čas od času pravidelně hospitalizovaní, aby se zjistilo, zda se jejich stav opět nezhoršuje.
Proč neexistuje nad takovými lidmi nějaký dohled?
Proč stačí jen někam docházet ambulantně a předepisovat pilulky?
Přeběhl mi mráz po zádech při představě, že pošlu dítě do školy a ono se mi nevrátí...
Chlapec nyní dostane právem nálepku hrdiny, ale co mu je to platné? Byl mladý a měl život před sebou.
Proč zrovna kluk se smyslem pro spravedlnost zaplatil životem za to, že někdo udělal špatné rozhodnutí?
Rozhodnutím soudu byla duševně nemocná žena z ústavu propuštěna - možná v tu dobu se jevila pro okolí i pro sebe samu jako neškodná...
Podle mě její okolí muselo pozorovat změny jejího chování, proč nikdo nezakročil?
Hlavou se mi přirozeně honí spousty otázek. Jenomže ani odpovědi na ně nevyřeší to, že v každé společnosti se vyskytují duševně nemocní lidé a těžko odhadnout, co u nich vyvolá to, že mohou být nebezpeční pro okolí.
Podle mého názoru nejde duši vyléčit. Jde jen zmírnit následky nemoci duše. Ovšem za předpokladu, že duševně nemocný spolupracuje.
