Víte, ono je u těch schizofreniků největší problém to, aby pochopili, že jsou nemocní. Když tohle pochopí (a jsou to jinak zodpovědní lidé), mohou žít samostatně, protože sami, o sobě, dodržují léčebný režim. Samozřejmě, kontrola lékařem je nutná. On ten nástup záchvatu je totiž postupný, není to tak, že včerejší veselý a příjemný člověk je dnes zuřícím šílencem. Vím, o čem mluvím.

V diskutovaném případě selhali lékaři ve dvou věcech: Odflákli zjištění, jestli nemocný uznává svoji nemoc (nějaké prohlášení nestačí) a hlavně, hlavně neměli nemocnou pod dohledem. Jakmile přestala docházet k lékaři, měl příslušný lékař spustit poplach, notabene když se jednalo o osobu, která při záchvatu ohrožuje zbraní okolí (ne každý schizofrenik se takto chová). Kdyby ji při přerušení docházky dali vyhledat (třeba policií), tak by ji dostihli včas (on zase takový spěch není): sice nevrlou, zlostnou a podezřívavou, ne však nebezpečnou. A léky by postupně stav upravily do normálu.

Ono odsoudit je snadné, ale ta žena nezabíjela v úmyslu ubližovat a škodit, ona se domnívala, že se brání, že dělá, co musí. Podle ní ona byla v pořádku, ale to její okolí - to bylo divné. 

A selhali především lékaři a možná systém, který neukládá lékařům povinnost spustit poplach, když takový pacient v jejich péči jim zmizí z dohledu.