Jak to vnímám já: Chtěla bych se dožít vysokého věku...

...ale nechtěla bych být stará. Stará, nemocná, nesoběstatečná a nechtěla bych být nikomu na obtíž...Že taky tohle od svých staříků slýcháte?

Včera se zrovna můj den ubíral v těchto úvahách. Hned ráno cestou do zaměstnání mě došla kolegyně, která se mnou na téma stáří v rodině dala řeč. Mluvila o tatínkovi a o bezmoci jak mají zvládat tělo, které tatínek přestává ovládat. Mysl slouží, ale tělo slábne a chřadne a přichází na řadu rozhodnutí, jak se zachovat, co podniknout?

Jak já jí rozuměla.

Mám své staříky denně na očích i s jejich nastupujícími zdravotními neduhy. Den ode dne člověk v přímém přenosu vidí, jak je opouští síla a výkonnost. Jak obtížné je zvládat třeba dříve obyčejné věci, jak je zrazuje motorika, odhad a cit. Jak se přidávají a nabalují další problémy se zrakem, sluchem, pohybem, vyjadřováním... Od kamarádek vím, že to doma mají naprosto stejné, že ti rodiče, kteří jim kdysi byli oporou a pomáhali s dětmi a vnoučaty najednou sami vyžadují pomoc. Častou pomoc. A přichází oboustranná bezmoc. Staří rodiče nechtějí být na obtíž a jejich děti ještě musí chodit do práce a nemohou se jim věnovat, jak by chtěly nebo jak by to rodiče vyžadovali. Chce to hodně trpělivosti a tolerance...

Stále si říkám, že ženská okolo padesátky má mít nárok na důchod už jenom proto, že v tu dobu její rodiče zápolí s etapou života nazvanou stáří a vyžadují větší péči. Dříve ženské v padesáti do důchodu odcházely a mohly tak zajišťovat péči o své více jak sedmdesátileté rodiče. A dneska?  Já bych měla jít do důchodu v pětašedesáti a kdo ví, zda se ho ve zdraví dožiji sama, natož abych byla schopná pečovat o rodiče, kterým by mělo táhnout na devadesát! Moje babička říkala, že síly po padesátce razantně ubývají a něco na tom bude. Dle mého, by ženy měly ve věku po padesátce nastupovat s ohledem na zdravotní stav svých rodičů na "stařeckou dovolenou". Ne samy se sebou, ale na dovolenou s rodiči. Stejně jako v mládí mají mateřskou a zajišťují pečují o děti, když jim zestárnou rodiče a vyžadují pomoc, měla by žena mít garantovanou stařeckou dovolenou, a to v případě, že minimálně jeden  rodičů má zdravotní postižení. Poohlídněte se po okolí kolik lidí nad šedesát chodí o holích a hůlkách a má problémy s koordinací pohybu. Je to stejné, jako když učíte malé děti prvním krůčkům - staříkům pomáháte zvládat taky jejich kroky a často je i podpíráte a vodíte. Stejně jako u dětí, zdravotně omezené staříky třeba oblékáte a krmíte a v těch nejhorších případech jim i vyměňujete pleny... V čem se to liší? Jen ve věku a taky v tom, že malé dítě zvládnete snáž převléci, než třeba stokilového staříka. Někdo možná podotkne, že na staré spoluobčany je myšleno, že jsou zde různá zařízení poskytující péči, ale ne každý na to má. Ať už žaludek (odložit rodiče) anebo finance. Taky jsem si přečetla jaká je průměrná výše důchodu a jak staříci žijí na hranici chudoby a jsou podvyživení...Protože málo jí. Nezdravě jí. Až někdy půjdete do hypersuperobchoďáků a budete potkávat důchodce, kterak skupují to nejlacinější jídlo - nespílejte jim. Oni opravdu často na to dražší a kvalitnější nemají, oni často nemají ani na to ovoce. Protože část z jejich důchodu odčerpají doplatky za léky! Je to hanba! Hanba, když člověk, co celý život tvrdě pracoval žije na hranici chudoby! Koneckonců důchod, který nedosahuje ani minimální mzdy je opravdu výsměchem dnešní doby.

Znám mladé nastupující absolventy, co se nestydí, říci si o plat převyšující třicet tisíc, vím o důchodcích, co nemají důchod ani 8 tisíc a to celý život tvrdě pracovali! 

Takže z mého pohledu skoro každý sní o dlouhém životě a pevném zdraví. Čím jsem starší tím víc rozumím tomu, že ze všeho nejdůležitější je zdraví. Vše ostatní je pomíjivé a prchavé... Jasně, že bych se taky chtěla dožít vysokého věku, ale za předpokladu plné duševní a tělesné svěžesti.  

Stáří není nemoc - je to jen etapa života. Života, který pomalu vyprchává a v dnešní hektické době si málokdo uvědomuje, že stáří jednou dostihne nás všechny...