Jsme národ rasistů? Ne, pouze jsme manipulováni k nacionalizmu a věříme populizmu, který využívá rasizmus či jen xenofobii. Co je důležité pro prosperitu? Ať se nám to líbí nebo ne, navýšení počtu obyvatel řízenou imigrací.
Co je prosperita, to ví každý, co je xenofobie – tak tomu cizímu slovu jsme se učili rozumět pozvolna.
A to v souvislosti s tím, jak jsme byli obviňováni zvenčí i z vlastních řad, že jsme národ rasistů.
Nesmysl – neměli jsme vůbec šanci stát se rasisty. Neměli jsme přece kolonie ani u nás nežily tzv. barevné menšiny. První zkušenosti z většími skupinami cizinců jsem získávali až za socialismu.
Poptával jsem se libereckých pamětníků, jestli si vzpomínají, že by žili v našem městě nebo okolí nějací černoši nebo Indové a podobně. Ale kdepak. Až mě překvapila jedna kamarádova prababička, která mi vyprávěla, že žil v Liberci černoch mohutného vzrůstu, kdysi snad úspěšný zápasník a liberecká celebrita a nosil až do smrti červený fez ze Strakonic. Prý po válce trpěl dýchacími potížemi a strojil se jak na Sibiř. Jak jsou ženy vnímavější na jména, paní mě překvapila: „jmenoval se, což si pamatuju určitě, Ali ben Abdul Messaut“. Nechtěl se prý holkám zapsat do památníků, tak si tam napsaly alespoň jeho jméno, které se nedalo zapomenout. To víte tenkrát! Snad prý byl i vyhazovačem v některém baru. No a tak to bylo všude.
První lekce s Vietnamci.
Po americko-vietnamské válce mezi lety1964 a1975, kterou k neuvěření vyhráli houževnatí Vietnamci skvělou taktikou i statečností, přijelo k nám nemálo Vietnamců. Měli se tu po všech hrůzách pacifikovat, ale narazili někde právě na ty projevy xenofobie čili jinakosti. To slovo dá snadno vytušit obsah. Prostě kdo je „jiný“, tak není náš. Nic nového pod sluncem, dokonce ani v hejnu špačků nebo mezi kosy. Albíny vyženou nebo je uklovou. Jinakost je už od přírody sociálním defektem. Čelit tomu lze poměrně úspěšně vzděláním a výchovou, hlavně empatií a kritickým myšlením. Někteří z rasistů jsou ale extra agresivní a na jednu stranu se to dá pochopit právě pro ten nezvyk na cizince, jiní ale s chutí přidávali lekci rasizmu a nenávisti. Přesto byli Vietnamci, jak šel čas, hodnoceni přívětivěji pro svou pracovitost a skromnost. Našli si své pracovní místo, kupodivu ne na stavbách, ale spíš za svými stánky, které brzy přenesli do „kamenných obchodů“. Našli si své místo na našem pracovním trhu a dělají to, co Češi dělat nechtějí a neumí. Trhovce.
Jejich děti patří mezi nejlepší na školách, pilně se vzdělávají a pracují na sobě. Mají své komunity, nejznámější je nákupní a obchodní centrum SAPA v Praze, ale dnes už žijí po celé republice. Svoji houževnatost a skromnost si ponechali doposud. Nejdéle otevřeno, nejmilejší a pořád usměvaví.
Jinak hodnotí pamětníci Kubánce, kteří byli nasazeni po dohodě kubánské vlády se sovětskou v 70. letech ve válce v africké Angole. Tam natolik zvlčeli, že k nám byli převezeni na jakousi civilizační karanténu, měli tu pracovat, ale pokud skutečně pracovali, tak to prý za moc nestálo. Měli komplikované povahy, byli temperamentní, ale zároveň osamělí, což přinášelo potíže.
To by bylo asi tak všechno, co by nám umožnilo sžívat se pro nás tenkrát s exotickými menšinami.
Nezapomeňme ještě na zahraniční studenty v univerzitních městech, kterých bylo poskromnu, myšleno v desítkách.
Následovala sametová revoluce a s ní příliv směsice všech národů, ale většinou jsou to pouze turisté a sem tam zůstane nějaký ten cizinec v Praze nebo v nějaké zóně kvůli práce.
Při sčítání obyvatel je národnost uvedena jako nepovinný údaj, přesto v České republice jsou nejpočetnější menšinou Slováci (1,5%), dále Ukrajinci (0,5%), Vietnamci, Poláci, Němci, Rusové, Maďaři a Bulhaři a samostatnou skupinou tvoří Romové (2,5%).
Odpůrci cizinců na našem území nevědí, co činí.
Co je důležité pro prosperitu? Všechny postindustriální nebo rozvíjející se státy vítají na svých územích pracovníky ze států ekonomicky neprosperujících. Platí o všech, ať je to Austrálie, Kanada, Spojené státy nebo Kuvajt či Sadská Arábie.
Problém nastává, chovají-li se menšiny v hostujících státech odlišně od domácí legislativy i zvyklostí, ať jsou to muslimové v Holandsku, Sikhové v Kanadě, Alžířani ve Francii …
Pro zajímavost v Německu menšiny tvoří 9% obyvatelstva, nejpočetnější jsou Turci, následují občané bývalé Jugoslávie a Italové. V Rakousku je to 9%, vedou občané bývalé Jugoslávie a Turci. V Polsku tvoří menšiny 3% obyvatelstva, nejpočetnější jsou Němci a Bělorusové. Pro zajímavost, ve Francii tvoří menšiny 11%, kde největší počet imigrantů je z Alžírska a Maroka.
Nezapomeňme na demografii
Co k těmto informacím dodat? Ambiciózní politici zneužívají potenciální xenofobie či dokonce rasizmu v nás, to je už skutečným politickým problémem. Evropě totiž hrozí dvojí „vnitřní“ nebezpečí, nacionalizmus a populizmus, ujíždějící s lehkostí na vlně rasizmu či jen xenofobie.
Celá zmíněná problematika má ještě jeden společný, demografický ukazatel.
Je nezbytné, ať se nám to líbí, nebo ne, navýšit počet obyvatel řízenou imigrací. V neúprosné ekonomické abecedě prosperity informatické společnosti čteme první, nepominutelnou podmínku: početná společnost. Česká populace vymírá …
