Zapískám ti pod okny raráška

Venku nevlídno, nejlépe sáhnout po nějakém čtivu, řádek po řádku a nechávat se unést zajímavým dějem. Sotva jsem podala první knihu, svezl se mi k nohám modrý sešit.

Vlastně taková útlá knížečka. Jak bych na ni mohla zapomenout. Nebylo by sice divu, tolik let přece ležel v knihovně a ještě déle v paměti. "Náš svět", rok vydání 1969 a na první stránce věnování  "Milé Jitušce k patnáctinám věnuje Jarda".

Jarda ! Nejmenší vojáček, kterého jsem kdy viděla. Vlastně záměrně píši vojáček, protože studenti vojenské školy, kteří do našeho města přijeli studovat, byli vlastně skoro děti. Některým bylo pouhých čtrnáct let. To, zda touží po vojenském životě, za ně leckdy rozhodovali spíš jejich rodiče. Přesto klukům slušela uniforma náramně, mnohým děvčatům se samozřejmě jejich ztepilé postavy usadily nejen v očích, ale i v srdcích. Taneční, různé odpolední čaje, to se bez "žižkováků" neobešlo.

I u nás v domě, se pár děvčat skamarádilo s partou takových kluků. V létě se posedávalo venku na lavičce, lítalo na kopec Křižák, když se ochladilo, bylo to už horší.

"Zapískáme pod okny raráška", smluvili se s námi kluci na signálu. Nejdřív jsme vůbec nechápaly. 

"No přece ra-rá-šek, krátký, dlouhý, krátký zapískání".

Jelikož cesta byla jen pod našimi okny, chodily jsme všechny po bytě jak duši, tlumily rádio, aby jsme ra-ráš-ka dobře slyšely. Potom bleskurychle skočila jedna z nás pro Marunu na pavlač, ta tajně jako myška seběhla s námi dolů, za klukama. Jak moc jsme byly tajné, to se potvrdilo za nějaký čas. Mrzlo, až praštělo, pod okny se opět ozval ra-rá-šek. Všechny jsme ztichly, protože naše mamka zničeho nic řekla.

"Zavolejte ty kluky k nám, přece na těch schodech nezmrznete". Kluci zrovna donesli pár desek a náš gramofon se tak rozezněl po celém bytě. Nezapomenutelní Beatles, Bee Gees, Novák i Gott. Hoši samozřejmě dostali i něco na zub, domácí strava se cenila.

Když se malý vojáček Jarda zakoukal do dlouhonohé Maruš, dělala jsem na chvíli prostředníka. A když se opět pod okny ozval ra-rá-šek, běžela jsem přes pavlač pro ni. Taky kdo jiný? Byla jsem ještě školou povinná, se sousedovic Pepíkem nejmladší z baráku, tak jsem musela poslouchat.

Pak se blížil maturitní čas a hodně kluků mělo ze zkoušek vítr. Jarda snad nejvíc. Všichni ho utěšovali, ale stejně se třásl jako osika. Den před maturitou nám řekl.

"Jestli to udělám, zapískám pod okny ra-ráš-ka třikrát za sebou". A tak jsme všechny, i s Marunou seděly u nás na lavici u okna, uši nastražené a netrpělivě čekaly.

Rarášek se konečně ozval! Malý vojáček Jarda přišel k nám a radost nebrala konce. Pak mi věnoval tuto knížečku, snad za tajné, krátké služby vůči Maruš, ale spíš jen tak na památku.

Maruš, i mnoho dalších děvčat, se vydalo se svými vyvolenými vojáky na společnou cestu životem. Jarda v dalším studiu už nepokračoval, vrátil se domů. Jednou se objevil v našem malém městečku, ale další jeho stopy mi nejsou známy.

Pomalu listuji stránku po stránce, čtu verše tehdy šestnáctiletých chlapců a v duchu se ptám, jaký byl asi jejich osud, a jestli ještě vůbec někdo tuhle útlou knížku, plnou vzpomínek vlastní...