Jak jinak taky oslavit ten dnešní den nejlépe, než vzpomínkou na maminku. A ten nejzákladnější pokrm s ní spojený, pohádkou mládí.
"Takový obyčejný jídlo do nich furt cpete", čílila se vždycky sousedka Veselá, když u nás zvedala pokličky. Byla zvědavá, jako vždy. Ale my jsme nedbali a dál si pochutnávali na všem tom obyčejným, co nám domov poskytl.
Bílá krupička, pohádka mládí, jak byla leckde taky nazývána, to byl požitkářský zážitek. Spíš řidší, aby klouzala do krku. Ukrojit z vážené hrudky máslo, ždibinek, aby zůstalo na ostatní strávníky a že nás teda bylo! Cukr taky s rozvahou, o kakau jsme si většinou mohli nechat zatím jen zdát, ale i tak voněla, jak se patří. Nahradila to spolehlivě skořice. A žádný velký chlazení, nejdřív pěkně dokola lžící, tam to stydlo rychleji a pak ten zbytek, postup stejný. Toho víc a nás míň, myslela jsem si potají, ale vážně jsem to nikdy nemyslela. Všechny sourozence jsem ctila, já nejmladší vejškrabek. Kdo by mě pak rozmazloval?
Žlutá krupice-kukuřičná, nebo pohanková, ta už mě tak nešmakovala, ale ráda jsem si na nich taky pochutnala, polité domácím sirupem, to nemělo chybu. Talíř se musel jak jinak, než vylíznout. V tom byl expert bráška. Růže mezi trním, jak nás ze srandy škádlil. Ale dobře věděl, že ségry na něj nedají dopustit a krupičku mu uvaří, kdy si bude přát.
Jednou jsem mu ji taky vařila, ale měla jsem při tom pilno nakukovat z okna, co se kde šustne, a pohádka mládí se nejen trošku připálila, ale navíc v ní byly nepěkné žmolky. S hrůzou jsem ji servírovala Mirkovi.
"Ségro, takovou mám nejradši", chválil až do nebes a s chutí vylizoval talíř.Tuto pochoutku zbožňuje dodnes a já si vždycky na to moje tehdejší kuchtění vzpomenu.
A co dnes bylo na oběd? No přece krupička, žádnej řízek!
Pohádka mládí-krupička, je nadobro spojena s maminkou. Ona byla ta první, co nás dosyta nakrmila, ač to bylo mnohdy obtížné, ona byla ta, která nás objala a pofoukala naše životní šrámy a rány. Ona nás milovala a proto se na ni musí vzpomínat stále, nejen v tento den.
