Sedí zkroušeně vedle sebe a oba naříkají z jiného důvodu. Jednomu právě dorůstají nové zoubky, tomu druhému ten první právě vypadl. A teď babičko utěšuj a raď.
A tak začínám (podle mě) chytrou řečí, jak je všechno jednou poprvé, ale dvouletý capart přes slzy a vzlykot moc nechápe. Předškolák vnouček sice něco pochytí z mých rad, ale jak se mu v puse objeví kromě bolesti i krev, je vše marné. Chudák si myslel, že vykrvácí, jak mi později přiznal. Úplně ho chápu a vzpomínám si živě na chvíle, kdy maminka v takových případech volala přes pavlač na sousedku Veselou a ta už si věděla rady. Bez nějakých cirátů popadla kapesník a s utěšujícími slovy "neřvi", hbitě chytla zub a bylo to! Jelikož nás bylo sedm dětí, měla co dělat a zubní úlovky se tak v hrnečku (jako na památku) množily.
Poprvé, to je i nástup do školky. O svém problematickém pobytu ve školce (spíš hysterickém) už raději psát nebudu, jen připomínám, že jsem šťastná, že zatím žádné z vnoučat to po mně nezdědilo. Jasně, že se i u nich dostavil pláč a marné zvolání "maminko, tatínku", ale jak se zavřely dveře školky, už bylo zase dobře. To jsou prostě změny života.
Mé neteře dodnes vzpomínají, když jedna z nich musela vodit mladší ségru do školky. Samozřejmě to brala jako potupu a nespravedlivost. Navíc, když ji sestra nechtěla poslouchat a do školky si oblékla nedošité šaty, které maminka nechala u šicího stroje. Cestou do školky si navíc do kapsičky nacpala vajgly, které cestou nasbírala.
Druhá neteř zase musela vodit svého brášku. Ten byl velice aktivní, když se jí ho konečně podařilo sundat ze stromu, nakonec ve školce zjistili, že si oblékl potají sešitý obleček z brokátů, pod kterým navíc ukrýval dýku (naštěstí dřevěnou). Inu, rytíř jak má být.
Poprvé bylo i do školy, kdy jsem seděla v lavici jako pěna a čekala hned první den, že už budu umět psát a číst. Poprvé bylo pak na učňovce, kde jsem učila holky kouřit (nyní odpůrce cigár). Poprvé byly i první lásky, kdy mi byla přiznáno, že tak, jako on, mě už nebude nikdo mít rád.
Přiznejme si, že každý si rád vzpomíná a zvlášť na vše poprvé. Jako kamarádka blogerka, se kterou jsme procházeli naše společné rodné město. V místech, které přímo vyzývalo k romantice, jen kývla hlavou a přiznala, že TAM to bylo poprvé. A nezapomenutelné, dodala k tomu. No není to krásná vzpomínka? Ale vždycky nemusí mít vzpomínka na poprvé lehký nádech. O tom ví své náš společný kamarád, který byl zrovna přítomen. Když měl nadejít ten správný okamžik poprvé, chtěl mít samozřejmě jistotu a hlavně zodpovědnost. Ta se kupuje hlavně v drogerii. Ve svém bydlišti se ale styděl tato místa navštívit, proto si vzal otcovo kolo a jel do vedlejšího města. Ve svém rozpoložení však na milé kolo načisto zapomněl a zpátky se vrátil vlakem. Otcovská odezva prý byla v normě, ale jak dopadlo to poprvé se nám nezmínil. To musím ještě vypátrat!
Je mnoho poprvé, která si můžeme připomenout a čím jsem starší, tím víc jsem ráda, hlavně, že to není naposled!
