Sousedová, zasukovala se mně televize, pomozte!

Takhle úpěnlivě zněl z mobilu hlas sousedky pod námi. Ač prosba zní podivně, já už tušila, v čem je problém.

Známe to asi všichni. Naše milá paní sousedová (jak se spolu navzájem oslovujeme), totiž zase klikla na ovladači tam, kam neměla. A jelikož nechtěla už v nočních hodinách rušit mého syna, který má nad našimi přijímači i ovladači dohled, požádala mě.

"No to voláte té pravé, milá paní", smála jsem se do telefonu, protože i já velice často zmáčknu to, co bych neměla a televize najednou utichne. Ale jsem bába zvídavá a občas něco pochytnu od syna. Nejednou se stalo, že jsme spolu jeli autem a lebedili si, že si konečně pokecáme. Ale ouha! Sotva jsme minuli ceduli naší obce, už mu drnčel telefon. Stará známá bábinka si opět popletla ovladače a ťukala pak do nich jako o život. Samozřejmě kýžený výsledek se nedostavil. Její celodenní televizní společník nefungoval. Sotva jí syn trpělivě vysvětlil postup "znovunabytí" programů, telefon se ozval znovu. To zase dědula z vedlejší vsi podcenil své schopnosti a zlostí pak vytrhl kábl i se zásuvkou. Tak tady nepomohl dálkový servis, tam se pak muselo osobně.

"To jsme si pokecali, mamčo, co?" pravil syn, když jsme dojeli do cílové stanice Brno. Ale já se nezlobila, jak říkám, není nad to, když občas něco odchytím, pochytím a třeba se to pak hodí. Tak jako právě u naší sousedky. Ta si jen přecvakla ovladač na "radio", tak to pro mě byl jednoduchý zásah. A její děkování nebralo konce a dodatek "však v té telce je stejně kulový", jsem nebrala až tak vážně, protože moc dobře vím, že bez telky se jí samotné žije smutně.

Ach ty ovladače a veškeré vymoženosti! Když nastala doba prvních mobilů, taky mi synové jeden pořídili. Bylo samozřejmostí, že jsem si ho na společnou večeři do restaurace hodila do kabelky. Přece musím ukázat, jak už jsem na výši a předvést se. Když jsem v příhodné chvíli galantně vytáhla z kabelky místo mobilu ovladač na televizi, bylo po ptákách. Spadla mi čelist i sebevědomí.

Momentálně mám lůžko obloženo ovladači čtyřmi. Jeden na telku, druhý na satelit, třetí na topení a nyní mi přibyl ještě čtvrtý, takový malinký, plochý zázrak, přes který lze spustit filmy a vše, co si přeješ. Dlouho jsem se tomu bránila, ale důvod byl jako vždy stejný. Nevěděla jsem, jak se ta potvůrka ovládá. Až nadešel čas a já si to spustila. A byla nadšená! Filmy bez reklam, když chceš, stopneš a pak zase spustíš. To je ono! A vše jen jedním prstíkem. To jsem si teda myslela. Až jednou, zabrána do filmu, jsem netrpělivě sledovala děj v blízkosti televize a nervózně poposedávala na posteli. Ale co to? Film se zastavil, poposednu dál, zase se spustil. No to je teda vymoženost, žasla jsem nahlas. Ono to reaguje už i na dosah, nebo snad na pohled?! Až poté mi to došlo, že neovládám televizi tak, jak si myslím, ale úplně jednoduše svými půlkami. Levá, pravá. Ještě, že je mám tak vyvinutý, smála jsem se jak blázen a ovladač uložila na bezpečnější místo.

Tak vidíte, někdo musí mít na pokročilou techniku všelijaké školy a hlavně šikovné ruce a hlavu, mně k tomu dopomohla úplně jiná část těla.