Technika je technika a občas selže, jako všechno na světě. I já se o tom přesvědčila, proto se už nikdy nestane, že ji nechám bez dozoru.
Dlouho jsem prala postaru. Klasická pračka, máchání ručně a pak s prádlem šup do ždímačky. Zdlouhavý proces, který zabral klidně půlden. A u nás o to víc, že i když už vůkol běžely automatky, u nás měl přednost počítač. Jak já byla naštvaná, když pro první monstrum (tak jsem tu obludu nazývala), jel muž až kamsi do Ostravy, navíc za hříšný peníze. Děti však byly nadšený a já dál klela v prádelně a máchala a máchala!...
"Neklej holka", jako bych zaslechla hlas maminky. A jako by mi připomněla daleko horší podmínky, tam u nás doma. Zatím co jsem máchala a máchala v teploučké vodě, tam u nás byla voda ledová, ždímačka žádná a prádla celá hora. Co taky čekat v bytě se sedmi dětmi? Jako dnes to vidím. Spolu se sestrami jsme se střídaly, sice občas s brbláním, ale jinak by to ani nešlo. Pak jsme společně tahaly těžké kýble na půdu a prádlo věšely. Sice z něho cákala voda, ale to nám pranic nevadilo, hlavně, že viselo a po týdnu i uschlo. Stačily jsme si při tom i zazpívat, až se půda otřásala i nahlédnout z vikýřů na kopec Křižák, místo našeho dětství a mládí. A v duchu se navzájem ptaly, copak nás asi v životě čeká.
Hurá! Konečně automatická pračka přistála i v našem bytě. Jakpak to s ní asi svedu, ptala jsem se sama sebe. Byla to pohodička, skoro zázrak po tom všem, co vám mám povídat. Ona makala a já měla fůru času, no i na ten zatracenej počítač! Já, která odjakživa prosazovala jen můj notes, tužku a gumu, jsem tomu monstru načisto podlehla. Pohodička!
Ale zpět k té automatické vymoženosti. Jednou, to jsem zrovna zahájila jarní úklid a do pračky vložila záclony. Při té jarní námaze jsem se uložila na gauč, nožky pěkně hore a sledovala nekonečný seriál. Když v tom mě padl zrak do chodby, kde se v pěnových vlnách plavily záclony, dvířka pračky rozvalená a já na tu pohromu hleděla jak puk!
Nevěřil mi nikdo, že tohle může pračka udělat. Ani muž, ani syn, ba ani opravář praček. Než spustil program. Stále se nic nedělo, pračka ševelila, než došlo k máchání. A to i milý opravář hleděl, a komentoval.
"Je to skoro jako v Erbenovi: Vyvalily se vlny zdola", a prádlo plulo po podlaze. Já mu k tomu dodala. "Nebo jako v Titaniku!"
Tenkrát mi prý vyměnil celý pajšl a pračka šlapala dlouhá léta. Až minulý týden. Opět pár kapiček, potom víc a víc a já už nečekám, až se opět vyvalí vlny. Možná to dojde až tak daleko, že si pořídím valchu a pak pěkně ručně budu máchat, a ždímat a vzpomínat na to, že nic nebylo automatický, ale setsakramentsky zasloužený.
