Nebo to byl přelud, fata morgána? Nikdy si nemůžeme být jisti, na co narazíme přímo za humny. Prostě, jen tak náhodou.
Asi před čtrnácti dny, když mrzlo a napadla aspoň trocha sněhu, právě sleduji z okna manžela. Byl venčit psy. Vždycky byla Sára první v cíli, tentokrát však tempo vedl překvapivě muž.
"Copak se stalo, že tak ženeš", volám na něho.
"Tomu nebudeš asi věřit, ale kousek odsud za barákem jsou krávy, šest, počítal jsem je", dodal udýchaně.
"Dobrej vtip, ale mě ven nedostaneš, vařím", zasmála jsem se jeho pokusu.
"Ty mně prostě nevěříš, vem foťák a pojď"!
Na tom asi něco bude, napadlo mě, jinak by na tom tak tvrdošíjně netrval, blesklo mně hlavou. Popadla jsem foťák a s vidinou, jak oslním ostatní blogery fotkou krav ve sněhu a mrazu, jsem pelášila po boku manžela a našich hafanů, vstříc jistému dobrodružství.
Ale ač jsme se rozhlíželi po údajném místu objevu, nikde nic, natož krávy, navíc ani jediná stopa ve sněhu.
"Jasně, kde by se tady taky vzaly krávy! Kravíny jsou zrušeny už řadu let, viděls srnky a děláš tady machra a nebo jsi mě chtěl vytáhnout ven, to je celý", začala jsem podezíravě a hlavně nahlas peskovat muže. A to už začal i on pochybovat.
"Panebože, že bych na tom byl tak blbě, že nepoznám krávu od srnky, to budu za pěknýho blbce", brblal si pod fousy.
"Ale já ti věřím, začala jsem ho utěšovat" a zamítla jeho návrh hledání jakýchkoliv stop, třeba kousek dál.
O víkendu se sešla celá rodina a téma "šesti krav", bylo předhazováno manželovi stále.
"Copak asi dělají kravičky,...půjdem se podívat na kravičky, nebo,... a nebyla mezi nimi i Milka", to byly nejčastější vtípky na manželův účet.
Uběhl týden a já, jako každý den, vyšla se psem na pole. Do míst, kde mám krásný rozhled, vždycky pustím Rexe, aby se proběhl a užívám si klídku a třeba focení. Krásný pohled na věž kostela a opačně zase na les. Úplná idylka, jen my dva, já a pes.
Najednou jsem narazila na stopy. Fůru stop, které se táhly po celém poli, k lesu. Jasné stopy skotu, byly navíc čerstvé. Chodím v ta místa každý den a včera zde nic nebylo. Pelášila jsem s tou zprávou domů.
"Vidíš, já to říkal a nikdo mně nevěřil", radostně spílal muž. "Už jsem si fakt myslel, že mám halucinace!" I já jsem musela přiznat, že se mi ulevilo, třebaže jsem krávy "naživo" neviděla, ale tohle byl přece trošku důkaz.
Rozluštění celé záhady přišlo za pár hodin. Sotva jsem dosedla na židli, v našem babinci, spustila jedna z přítomných žen.
"Tak co, vidělas kravičky?" Zůstala jsem jako opařená, byla jsem si jistá, že o případu s kravami jsem s nikým raději nemluvila.
"No, jak to víš, muž něco viděl před týdnem"....vykoktala jsem.
"Ale prdlajs, to zas nevím já, jen jsme tě dnes viděli se psem na poli, od nás z kopce tam je krásně vidět. No a kousek od tebe bylo to stádo, hned za tím záhybem, možná jsi ho neviděla", vysvětlila situaci.
"Jaký stádo, krávy?"
"Kdepak, Jituško, to jsou přímo bejci", upřesňovala kamarádka, "utekli už před časem z jedné farmy", ale neboj, jsou krotcí", rádoby utěšitelsky doplnila informaci.
Teď už mi bylo vše jasné. Vlastně i v televizi byl jeden případ o útěku býků, někde na druhém konci republiky, vzpomínala jsem na tu zprávu. Je vidět, že stát se může opravdu leccos.
Manžel nám naše vtipkování na jeho osobu odpustil, já zase jemu neměla za zlé, že na tu dálku jaksi nerozlišil rozdíl mezi krávou a býkem, ale to není podstatný.
Jedna věc je jistá. Krotcí, nebo ne, raději se jim příště vyhneme.
