"Paní Štanclová, výsledky preventivky jsou dobrý, sestřička vám ještě udělá malý testík, jak jste na tom s pamětí", ukončila prohlídku moje milá ošetřující.
Paměť já mám jako slon, pomyslela jsem si v duchu, kam se na mě hrabou nějaký testíky, holedbám se, ale opět raději potichu. Vždyť na univerzitě třetího věku jsme zrovna o paměti měli přednášku, i testy, šlo mi to jako po másle! A hned na sestřičku vycením svůj chrup a chrlím ze sebe:
"Kopec....dívka...nebe..." sestřička se usměje a pochválí mě. A já nečekám a pokračuju:
"Kapitán...zahrada...obraz"....zde mi je udělena dvojí pochvala a já se jen pýřím. První úkol zapamatování tří slov byl už dva roky starý a ten druhý byl čerstvější.
"A jak si ta slova pamatujete? Vybaví se vám v paměti, nebo obrazně?" otázala se sestřička a já s tím druhým souhlasila. Každé slovo pro mě něco znamená. Kopec, samozřejmě naše dětství na Křížovém vrchu v mém rodném městě, dívku sebe samu a nebe, to patřilo k tomu mládí, naše sny a touhy.
Kapitána, toho si hned vybavím v uniformě, tak jako kluky z Žižkárny (školy) v rodném městě. Zahradu, tu jsme měli krásně rozkvetlou a voňavou a obrazy, tak to je vzpomínka na maminku a její malování, ta nejkrásnější vzpomínka na dětství.
"Tak vidíte sestřičko, je to vlastně jednoduchý, jó paměť já mám ještě dobrou, musím, když už píšu ty blogy"....a pro radost jsem jí ještě v klídku namalovala hodiny, a přesně určila čas, který mi dala za úkol. Prostě brnkačka. S klidným štítem i svědomím se vracím cestou domů a zdálky už vidím baráček, za jehož plotem už na mě určitě čeká krásný pes, se kterým se vždycky zdravím. Jeho jméno si taky dobře pamatuju, protože si pod ním vždycky představím toho krasavce herce, s nádherně modrýma očima...Franco Nero, lamač dívčích srdcí....a zasním se. Pesan za plotem už vrtí ocáskem a já volám: "Franco, už jsem tady" a hladíc ho přes plot po čumáčku zaslechnu jeho paničku, jak volá: "Nero, ke mně!" Krve by se ve mně nedořezal a v duchu se na dálku omlouvám sestřičce i Nerovi.
Za nějaký čas mě čeká opět lékařská prohlídka, kterou jsem málem o den prošvihla. No co, i to se stává, datum sem, datum tam. Se žádostí se všichni museli nejdřív přihlásit v takové kukani u okýnka, za kterým seděla sestřička. Podávám ji mou žádost, zatím se za mnou tvoří fronta, což moc nemám ráda a navíc samí chlapi. Všichni už jsme trošku netrpěliví, protože se uvnitř něco zaseklo.
"Kolik měříte?" ozvalo se najednou z kukaně. Trochu mě to zaskočilo, ale nahlásila jsem mou "podmíru", ale vtom se ozvalo..."a kolik vážíte", tak to jsem se až orosila a hned neodpověděla, pak jsem něco zašeptala, ale zřejmě málo, protože z útrob se ozvalo tak mohutně, že to musel slyšet až vrátný u vchodu nemocnice.
"Tak kolik vážíte ženská?" To už mi bylo naprosto jedno, kolik těch posluchačů za mnou stojí, už vím, že mám spíš sloní váhu než jeho paměť, tak to jen zachráním s baťovskou devítkou na konci a poraženě odcházím na ultrazvuk.
Jó, paní doktorko, paměť je ošidná potvůrka a já už si trošku srazila hřebínek, to mi věřte, ale slibuju, že budu pilně trénovat, na to vám přísahám, protože musím, když už píšu ty blogy....
