Á, koho to tu máme. Paní Štanclová, no to zas bude tlak jak prase! A byl tam, vážení. Moje paní doktorka už mě totiž zná.
Ano, zná. Už léta mi reguluje krevní tlak a pořád to nebylo ono. Jak by to taky mohlo fungovat, když sotva vidím ordinaci, už blázním. Mám totiž syndrom bílého pláště, jak mi milá mudr sdělila a vůbec se to nezměnilo, když byla jen v tričku. Barevném. Stejný úlet mám i doma. Jakmile vím, že půjdu brzy na preventivku, začnu si tlak měřit a zapisovat každodenně. Při prvním pohledu na tlakoměr však znejistím a jsem schopna ho vytlačit na vysokou hodnotu.
"Tak se zklidni, bláznivko, hoď se do pohody, vše je OK." A on mrška kupodivu poslechne, teda spíš já. Ale jakmile vím, že den D nastal, už špatně spím a jedu jako na popravu. Když jsem byla u paní doktorky poprvé, dávala mi poučné rady, jak správně tlak měřit. Takže:
- Opřít se zádama o židli
- Nohy pěkně na zemi, nepřekřížené
- Nemluvit
- Změřit se třikrát (první údaj se nepočítá) a z dalších dvou průměr
Což o to. Opřela jsem se pěkně zádama o opěradlo židle, ale už jsem nedosáhla na zem. Musela mi tedy podat menší židli z čekárny. A potom, já nepromluvila ani slovo, ale ona brebentila. Tlak vyletěl jako šíp napoprvé, napodruhé i napotřetí. Při dalších návštěvách už věděla, s kým má tu čest a zařadila mě mezi bílé pláště. Ovšem to nebyl konec prohlídky, ještě mě zadržela sestřička. Jak jsem pochopila později, byl to takový testík demence.
"Tak, paní Štanclová, řeknu vám tři slova a zapamatujte si je... dcera, hora, nebe. Zbystřila jsem, zprvu jsem nevěděla, o co jí jde. Pak mi podala papír a tužku, abych namalovala hodiny a na nich čas třičtvrtě na jedenáct. Nejdřív mi blesklo hlavou, jestli jde o všechny hodiny, co máme doma, ale zavčas mi svitlo. A začala jsem pečlivě malovat ciferník a vše, co k tomu patří. Dva dny předtím jsem naštěstí byla u vnoučka, který vyžadoval totéž. Jinak nevím, nevím, jak bych dopadla. Možná jako role babičky s alzhamerem milé Libušky Švormové v seriálu Kukačky. Na závěr chtěla slyšet ta tři slova, které mi určila. Byl to sice mazec, ale dala jsem to. Ovšem, když jsem si po čase telefonicky objednávala u sestřičky léky, jen tak ze šprýmu jsem na konci hovoru ze sebe horlivě vypustila...dívka, kopec nebe! Sestřička se zasmála. A taktně mě opravila se sdělením, že až tak vedle jsem nebyla.
Před týdnem jsem opět v noci nespala, protože zase kontrola na známých místech.
"Á, paní Štanclová, to zas bude tlak jak prase! A nebyl! Poprvé, co tam chodím, nebyl! Byl přímo ukázkový a mudr chválila a já měla radost. A sdělila jí, že přece vše dělám tak, jak mě to kdysi učila.
"A navíc, paní doktorko, ještě dělám jednu věc, kterou jsem se dočetla, že před měřením tlaku se máme jít vyčůrat." To se velice zarazila a optala se "a kde jste to prosím vás četla?" "No, přece na internetu", odpověděla jsem bystře. "Ježišmarjá, tam už píšou kdejaký kraviny", sdělila mi.
Z toho plyne poučení. Nevěřte všemu, co čtete na internetu. Nebo za váš tlak neručím.
