Na prohlídku Prahy, vem si dobré škráby!

Že jsem se snad zbláznila, nebo spletla? A cože si to musíte do té matičky Prahy s sebou vzít? Je toho víc, ale tato věc je určitě důležitá.

Pokaždé, když vyrážím na delší cesty, mám už takovou zkušenost, že je musím mít. Zrovna jako v pátek, na sraz blogerů. Když jsem se na nádraží setkala se svými milými průvodci Pražákovými, na dotaz Soni, jak se mi cestovalo, jsem měla hbitou odpověď.

"Když máš dobrý škráby, můžeš i do Prahy!" Trochu jsem nechápala, že Soňa znejistěla mou odpovědí, ale vzápětí mi to došlo. Totiž my, Moraváci, si myslíme, že té naší řeči všichni rozumí, ale to je často omyl. Že názvy škráby, škrbály, křápy atd...jsou vlastně boty, to kdekdo neví. Zrovna jako ostatní názvy, které se tak nějak odvodily z němčiny, polštiny a kdoví ještě odkud. U nás doma se tak mluvilo, takže "dej to do kosnu, nebo psychy," nemělo nic společného s psychiatrií. První byla skříňka, to druhé toaletka se zrcadlem. Když jsem chtěla po jedné paní prodavačce, aby mi vylovila utopence z cukrháblu, taky nešlo o utopenýho člověka z Vltavy, ale príma baštu s cibulí, ze skleněné pětilitrovky. V podobných cukrháblech se prodávaly za mého mládí i cukrovinky, odtud možná ten název.

Ale zpět ke škrábům. Vzít si na cesty dobré botky, to je základ spokojeného cestování. Jednou jsem si pro parádu obula boty nové a po pár kilometrech vlakem, svolávala všecky svaté. Co bych v té chvíli dala za obyčejné cvičky jarmilky! Rovněž stejně dopadla moje neteř, když si na výlet na muzikál vzala fešné botky, ale poněkud těsné. A tak místo obdivování matičky, jsme sháněli vhodné boty. 

"Holky, máme čistý vzduch", dala jsem echo sousedkám z našeho domu. Znamenalo to, že mé starší sestry odešly na odpolední směnu a my jsme tak měly volné působiště. Kamošky pro vše dobré i špatné. Rozdala jsem jim veškeré boty, co sestry vlastnily a hlavně jsme dbaly na to, aby klapaly (křápaly) podpatky. Prostě křápy, jak mají být. Promenádovaly jsme se po bytě, verandě, schodech, i na dvůr jsme si vyšly. A když se k tomu přidal i nějaký ten svršek, rtěnka, pak naše snažení bylo dokonalé. No, když sestry byly doma, i tak jsme si poradily. Stačil ulomený šufánek (naběračka), kterou jsme nasadily na podpatek a křápy byly taky fajn. Jak říkám, my, holky, jsme si vždycky poradily.

Kolikrát jsem si říkala, kam jsme na ty naše názvy chodili a kde se vůbec vzaly. I hledala jsem a našla. Ústav pro jazyk český, pamatuje i na Naši řeč. Zatím jsem pročetla o těch našich křápech, škrábech a budu pátrat dál.

Tak pěkné podzimní výlety a vždycky pohodlné obutí.