Marunóó, tak cos dostala na Ježíška?

ozývalo se hned zrána naším barákem č.28. Každoročně, pravidelně, protože tak to prostě bylo. Jak jinak si dát vědět? Psala se léta sedmdesátá...

Ta krásně radostná rána po kouzelném Štědrém dnu. Už ten samý večer, nadmíru štědrý pro nás sedm dětí, kdy se rozdělal velký rozkládací stůl, na kterém nechybělo zhola nic, ba naopak pro nás přepychové menu. Bylo tam všechno. Úžasné cukroví, pečeně všeho druhu, salát, ryba. Ale hlavně pohoda, úsměv a vlídná tvář maminky, to se nikdy nezapomíná. I my, sourozenci jsme si byli jaksi blíž, žádné šarvátky, všech "šest růží" si ctilo svého jediného bratra, jaksepatří. Večeře byla pro nás téměř posvátná, ale jak se ví, děti pospíchají, tak i my, jsme neměly moc rády to prodlužování u stolu.

"Ještě si dáme čaj", pronesla maminka. Jediné, co nám k tomu nevadilo, byl fakt, že do čaje symbolicky kápla i kapka rumu, opravdu jen ta kapka, aby to vonělo. Tu vůni cítím dodnes! A pak vzrůšo při hledání dárků. Ano, my jsme opravdu dárky hledali. Bylo to vzrušující, napínavé a mělo to grády. Každičký dárek byl pro nás vzácností. Nemohu zapomenout na šik obleček od starší sestry Dany. Zelené kalhoty, bundička a kšiltovka. Moc se mi to líbilo. Takto oblečená jsem se sestrou Danou vyjela za naší maminkou do lázní Jeseník. Tajně jsme v lázních přespaly a vydaly se na cestu zpět. Smůla byla v tom, že sestra přehlédla správný vlak a my tak ujížděly opačným směrem. Tak jen díky výpravčí, která sice do vysílačky informovala, že jede paní s kloučkem v kombinéze, vlak kupodivu zastavil v příští stanici.. Na tu dlouhou cestu pěšky, do našeho města, v noci, však nikdy nezapomenu. Ale na ten vánoční obleček, třebaže byl klučičí, nezapomenu nikdy. Byl od sestry, která už bohužel není mezi námi, byla mi druhou mamkou...

A bylo ráno po štědrém dnu. Purpuru jsme odmetli ze sporáku, ještě naposled zavála její vůně. Tentokrát jsme předstihli i naši maminku. Měli jsme důvod. Pokochat se dárky, které jsme si v podvečer našli. A byl to vskutku zážitek! Moje mrkací panna byla největším trumfem, ale naprosto se vyrovnala radosti z tepláků, ponožek, protože to všechno daroval Ježíšek jen pro mě! Zrovna tak se radovali ostatní sourozenci. "Pojďte, zavoláme na ostatní, jakej byl u nich Ježíšek!" A tak se neslo barákem č.28, ale i pavlačí, přímo na Marunu. "Tak cos dostala Maru, i ty Láďo, Luboši a vy další?" Vždycky se ozvali ihned. A bylo jasno. "Sejdem se na půdě!" zněla odpověď. A tak se v baráku doslova rozezněly zvonky štěstí. Jeden po druhém jsme si svěřovali jindy bezvýznamné radosti, až se nám v očích leskly slzičky. Dnes už vím, že to byla ta nejkrásnější vánoční léta, protože patřila k mládí.