Sedmá hodina ranní, mlha přede mnou, mlha za mnou. Zatím co čekám na odvoz, hledím na oblohu a přemýšlím, zda sv. Martin na tom bílém oři přicválá, nebo se ho letos opět nedočkáme...
Tašku v jedné ruce, druhou napěchovanou šatstvem a svačinou, si přehazuji z ruky na rameno. No jo, tetina z Moravy, když se někam vydá, to stojí za to. A tak raději poodejdu od chodníku a po štěrkovém parkovišti vedle obchodu, které zeje prázdnotou, přešlapuji sem a tam. Už by tady měl být odvoz, nějak se zdržel.
Už asi podvacáté udělám otočku, přehodím si tašky a vydám se vpřed, zpoza rohu vyrazí postava, i v tom mlžném oparu vidím, že je to muž, nahý muž. Jen v pase má ledabyle převázanou mikinu, a řítí se přímo na mě! Tak tohle jsem opravdu nečekala, asi zrovna jako on. Roztáhla jsem prudce ruce i s taškama (jasně že to nebyl uvítací manévr, spíš obranný) a jako potrefená tetina zařvala.
" Doprdele, to jsem se lekla!" Naháč se usmál, tak tak mě minul, a za běhu zavolal. "To snad né, paninko."
Tašky mi vypadly z rukou a já zírala na to zjevení, než zahnul za roh. Tak ono to panáčkovi přišlo divný, že babku málem trefil šlak? Ale to jistě netušil, že právě potkal malou babičku blogerku a ta si tohle rozhodně nenechá pro sebe.
Po cestě v autě jsme se pak s rodinou dohadovali, kdo to asi byl a hlavně, proč se takhle objevil.
"To je jasný, chlapa asi při návštěvě překvapil manžílek a tak utíkal velice narychlo", zněl názor většiny. "Nebo to byla sázka", ozval se další.
Taky to může být nadšenec, co takhle rád běhá. I takový názor proběhl. A co si myslím já? Možná to byl Martin, ale rozhodně ne svatý, vždyť ani ztracený kůň s šatstvem za ním neběžel.
Tož tak, od nás z Moravy.
