Jak Jaromír k hrušce přišel..

.. A nejen malá babička blogerka byla při tom. "Je to na tobě, Jitko", stále mě nabádají ostatní, kdo se srazu v mém rodném městě zúčastnili.

Přiznávám, že to byl můj nápad, udělat sraz v mé rodné Moravské Třebové. Ale netušila jsem, co to obnáší. A o to vše se postaral kolega Jaromír Šiša. Nekonečné telefony, meilíky na příslušná místa. Klobouk dolů!

"Uděláš aspoň uvítací přivítání na nádraží s chlebem a solí", smál se Jaromír. Ale tím se už vítá kdekdo, pomyslela jsem si a napekla pár buchet. Vzhled sice nic moc, ale i tak bylo chvály až do nebes. A aby buchty pěkně klouzaly do krku, na přípitek jsem vzala hruškovici i s pověstnou hruškou u dna. I když jsem chvátala, jak nejvíc to šlo, příjezd vlaku jsem promeškala o pár minutek, což mi bylo Jaromírem jaksepatří vytýkáno. Ale mu se to mluví, on na svém pekelném, vymakaném stroji je jako střela, kdežto já, se svou pojízdnou taškou, kterou nazývám směle kavasaky, zdaleka tak rychlá nejsem. Ale i přes to moje zpoždění, proběhlo přivítání nad očekávání dobře.

Spolu s rodačkou Zuzkou  Zajícovou, (která už nádherně popsala setkání ve svém blogu), jsme tak hrdě kráčely rodným městem a chlubily se vším, co lze ukázat. Úžasně romantické vzpomínky na mládí nám v mysli poodhalil Křižák (Křížový vrch), i různá zákoutí, která se léty vytratily, ale vzpomínky zůstaly.

Dobrá nálada pak pokračovala i ve skvělém penzionu Best, kde se stále koštovaly nejen buchty, ale i hruškovice. Láhev mi připadala jako bezedná, když už hodně z účastníků odešlo spát, stále ještě nebyla dopitá. Tak jsem zavelela všem zbývajícím, že povinně rozlévám poslední panáčky. Nakonec zbyla na dně láhve ona pověstná hruška.

"A co teď, co s ní, přece ji nevyhodíme, víš jak musí být nasáklá", ozval se velitel Jaromír. A jaksepatří uchopil láhev do svých rukou. Hruška se ani nehnula, i když převracel flašku jako o život. Třepal, spílal a pěkně hlasitě. Nakonec z něj vylítlo. Takhle celou ji nevytáhnu, já ji musím pořádně rozjebat, aby z ní byly jen kousíčky. A tak tohle nevábné slůvko (ovšem myšleno v dobrém smyslu), na to přísahám, zaznělo nočním tichem ještě mnohokrát. Ale kupodivu, snad i to pomohlo, Jaromír vítězně ukázal trumf svého snažení. A já byla při tom a vše nafotila. I ze zdánlivých prkotin, maličkostí se skládá život. Inu, jak málo stačí k radosti, to ví jen ten, kdo umí radost rozdávat i přijímat. A to vše na srazu nechybělo. Všem moc díky!

                         Takže buchty

                 A moje kavasaky

                      Skvělé pivko

                  A nezapomenutelný Jaromír + hruška

(Fota mé, se souhlasem zveřejněné)