Konečně jsem se stala VIP, sice jen na dvě hodiny, ale díky i za to. Aspoň na chvíli mi nestoupl jen krevní tlak, ale i sebevědomí.
Nastal totiž den, kdy jsem si konečně mohla vybrat vánoční dárek, v podobě koncertu Michala Hrůzy. Sice jsem musela oželet sraz blogerů v Praze, ale dárek je dárek a tak jsem vyrazila na Pražáka do Brna. Jelikož jsem byla podarována dvěma vstupenkami, oslovila jsem svou sestru. Chvíli váhala, ale pak souhlasila. Na koncert jsem se těšila a důležitě se pohybovala ve vestibulu už hodinu předem. S VIP vstupenkou a s drinkem, který k ní patřil, jsme se sestrou usedly hned do druhé řady a sledovaly přicházející.
"Tak se dívám, že zde budu nejstarší", pronesla najednou sestra. Ve mně až hrklo, nečekala jsem takovou připomínku.
"Jak tě tohle vůbec napadlo a vůbec, proč tohle řešíš?" doslova jsem ji osočila, ale potají jsem se taky zadívala do publika. Safra, ta ségra má asi pravdu, napadlo mě, a to jako že bysme už byly staré, nebo jak to myslela? Ale na další fráze už nebyl čas, pódium se už zaplňovalo samými ženami ze Synphonicy, pak nastoupil dirigent a hlavní osoba večera a program mohl začít. Parádní koncert, chvílemi mi sice vibrovala i kabelka, ale užívala jsem si to.
Po koncertě jsme se ještě kochaly osvětleným Špilberkem a pomalu scházely dolů z kopce na silnici. V tom mi volá syn, náš dopravce.
"Mami, kde se nacházíte?" Když uslyšel název ulice, začal se smát a káravě dodal. "Ještě se chvíli zdržím s prací, tak zůstaňte na místě, ale choďte opatrně a kdyby vám chtěl někdo zastavit, buďte opatrný, tam totiž kdysi postávaly šlapky", smál se ten holomek. Když jsem se rozhlédla po místě, kde jsme právě stály, neměla jsem fakt dobrý pocit. Světelná křižovatka, za námi noční bar a my dvě tam postávaly pod lucernou už dobrou čtvrthodinu. V tom jsem uviděla na druhé straně známé auto, a když navíc zablikalo, věděla jsem, že je to syn. Chválabohu, ulevilo se mi a nehledě na nějaké semafory jsem se rozběhla vstříc záchraně. Segra za mnou ustrašeně lamentovala, zvlášť když slyšela troubení. Ale slečny, kterým jsme právě vběhly do záběru byly jiného myšlení. Zřejmě si myslely, že na nás bliká nějaký kunčoft, tak na nás z okýnka horlivě mávaly s palcem nahoru a volaly:
"Ženský, dobrý, jste jedničky!". Takže vidíš ségra, ještě je to s náma dobrý, žádná hrůza...A Michal Hrůza byl vážně super!
