Rozléhalo se chodbou naší základky Na křižovatce v MT. Psala se sedmdesátá léta, kdy byla povinná zubní prohlídka. Mnoha dětem zatrnulo, už jen slovo zubař, v mnohých vyvolalo paniku a strach.
Přiznám se, že já se až tak z této zprávy neklepala. Zatím jsem měla zoubky bílé a pevné. I když oslovení paní doktorky Skácelové "tak pojď ty černoušku" bylo ze zcela jiných důvodů. A tím byly moje oči a černé, kudrnaté vlasy. Často si mě dobírala, jako mnoho ostatních, že si ty oči neumývám a já se pokaždé vehementně bránila, jak moc pečlivě je mydlím. Až jsem si málem přivodila oční potíže. Bodejť by ne, mýdlo s jelenem, nebyl zrovna dobrý prostředek na oči.
Kdyby mě paní doktorka viděla za pár let, jak trpím na zubařském křesle a v duchu se proklínám, že jsem nedbala jejich rad....čistit, čistit a zase čistit! ale to předbíhám. Když se zpráva o hromadné návštěvě zubního lékaře roznesla po celé škole, zprvu jsme se i zaradovali, že se ulijeme z vyučování. Nebyla to sice žádná hitparáda, jít k zubákovi, lepší už byla třeba návštěva kina. Sice na filmy, po kterých jsme až tak neprahli, ale co bysme neudělali pro své blaho. Co všechno se dalo užít v kině, to mi snad každý pamětník může potvrdit. Ovšem to se nedalo říct o čekárně na zubním. Například spolužáka Laďu z vyššího ročníku se nikomu nepodařilo k zubaři dovléct. Už už se to jednou skoro podařilo do prvního patra, ale stejně vzal roha a to doslova. I svetr si tam zapomněl. Zuby jak ohořelý františky, mu tak zůstaly až do stáří. Můj spolužák Luboš byl sice naoko odvážný, ale jak uslyšel kvílení svého kamaráda i přes mohutné dveře ordinace, odvaha ho naprosto opustila a dal se na úprk. Když jsme se pak všichni (už zklidnění) vraceli náměstím rodné Moravské Třebové, mnohým otrnulo a zaběhli pro špalek, lízátko, či jinou odměnu za ty nervy. A byl zas na rok pokoj v dušičce.
Zubní prohlídky probíhaly mnoho let, pak se na čas situace změnila a každý musel jezdit ke svému zubaři individuálně. Proto jsem v nedávné době ráda spatřila titulek Návrat k hromadným zubním prohlídkám. Už proto, že budou děti pod kontrolou a hlavně doufám, prožijí zážitky neméně napínavé jako my. Říká se, že příklady táhnou, ale taky, že výjimka pozvrzuje pravidlo. Tou byl náš dlouholetý kamarád (ředitel jedné školy), který se výhradně léčil sám. Bolesti, které prožíval, jsem byla přítomna. Léčil se všelijak. Česnek, svíce do uší, pro mne hrozná představa. Když odjížděla první várka děcek na preventivní prohlídku, až zasněně pronesl: Ty vole, Jitko, ti jsou dobří, mě by tam nikdo nedostal! A taky že nedostal.
Tak ať se daří vám i vašim zoubkům. Vím o tom své, to mi věřte!
(foto:já)
