Tradice by se měly dodržovat a uchovávat po celé generace, tak jak jsem už naznačila v předchozím blogu. Když se vytratí sounáležitost a pospolitost mezi lidmi, bývá smutno.
Když jsme se před více než třiceti lety přestěhovali sem na vesnici, byla jsem mile překvapena, jak zde vše žilo různými akcemi. Třeba osobní pozvání na plesy. Pěkně dům od domu, tak aby se s pozváním na nikoho nezapomnělo. Bábinky už většinou vyhlížely za okny a v síni už měly připravenou nějakou tu štamprličku, koláče a samozřejmě portmonku. Ač už někdo nemohl sám přijít, vstupenku si přesto koupil, či jinak přispěl.
I my, noví obyvatelé vesnice, jsme ani chvíli nezaváhali a nevynechali žádnou příležitost. Pět mladých rodin, které držely pospolu. Byli jsme mladí, plni elánu.
V kulturním sále už bylo pěkně vyhřáto, bábinky v podloubí posedávaly jako porotci, aby jim něco neuteklo a předávaly nové informace jedna druhé. Zkontrolovaly šaty každé nově příchozí a občas zaznělo to staré známé.
"Jó, to máme mládež, to za našich mladých let nebejvávalo, my jsme byli jiní".
Ale na takové připomínky mládí, jak známo nikdy neslyšelo a neslyší a baví se tak, jak právě uzná za vhodné. Pilo se na zdraví a jak se říká, ve víně je pravda. A když toho vína bylo víc, té pravdy bylo taky nadmíru a tak se i stávalo, že si to museli účastníci vysvětlit i ručně, pěkně za kulturákem, mimo zvídavých očí.
A pak sice trošku pošramoceně, ale téměř ruku v ruce, sešli do pekla, kde svou pravdu vzájemně utvrzovali cinkotem štamprlátek a halasným "Na zdraví".
I tohle patřilo ke koloritu plesů a různých bálů. Nejvíc však hudba a tanec. Písně v uších zněly i druhý den. A když parkety příliš klouzaly, nebylo nic jednoduššího, než odhodit boty a šlo to jedna radost. To se člověk vznášel a nejraději by zpíval stále víc a víc....
"Chtěla bych tančit jen, protančit noc a den".....
Při návratech k domovu, pak vůbec nevadily závěje, které jsme brázdili v lodičkách a polobotkách.
Dnes tomu není jinak. Na parket nastoupila jiná generace, bábinky v podloubí kulturáku se taky už věkově vystřídaly a pohoršují se nad tím, co se děje a opakují to samé...
"Jó, to za nás nebylo, my byli jiní!"
A to je dobře. Je to důkaz toho, že to na vsi stále žije a stále má někdo z té omladiny zájem na tom, aby se u nás žilo a veselilo.
I masopustní průvod, se u nás po létech obnovil a procházel obcí již třetí rok
A přišel i kouzelník
Sluší jim to, viďte
Malý Bořek stavitel
A vodníkovo "na zdravíčko"
Související článek:http://stanclova.blog.idnes.cz/c/494938/a-parket-byl-tehdy-nas.html
