"Co ještě děláš, přijdeme pozdě", volám na manžela. "Už běžím, jednou se pro změnu nečeká na tebe, ale na mě", rýpl si. Na ples jsme se těšili, známí už jistě čekají. Je to událost, jednou za rok si obléct slušivé šaty, naše mužské uvidět pro změnu v obleku, aspoň na chvíli odložili montérky. Když jsme se však oba setkali pod jasným světlem, zkontrolovat, jak nám to sluší, zhrozili jsme se. Chlupy, kam se podíváš! Na černých šatech, sice zanikly černé chlupy našeho psíka, ale bílé, Belinčiny, ty byly prostě všude!
Majitelé zvířecích mazlíčků, jistě ví, o čem je řeč. Je to snad ta jediná, negativní věc, s kterou jsme "bojovali" zhruba sedmnáct let. Nepomohlo časté vyčesávání, vysávání a utírání prachu. "Jak v tom můžete žít?", slýchávali jsme od některých známých. Jasně, že to byli ti, kteří psí, nebo kočičí společnost nevyhledávali. Jistě, nic proti, každý žije tak, jak to cítí. Ti, kteří o našich "pelišáčcích" věděli, taky s jistotou nikdy nepřišli na návštěvu v černých oděvech. Moc dobře znali ty odchody od nás, kdy byli obaleni jak mončičáci. Na dlouhou dobu, jsem přestala i já kupovat černá trika a synové při příjezdu domů, svlékali své černé skvosty už v předsíni. Ale zvykli jsme si, co taky jiného, když zvířata milujete.
Nastávaly i humorné situace, které však nešly dopředu ovlivnit. V obýváku jsme měli dvě křesla, na kterých se oba naši psi různě střídali. Každého příchozího jsme předem varovali, tam ať ve vlastním zájmu nesedají. Jednou však zazvonil u dveří mladík, nečekán a nezván, v pěkném černém obleku, pod paží složku s dokumenty. Byl to pojišťovák. Horlivě vtrhl dovnitř, než jsem se stačila nadechnout a zadržet ho v jeho aktivitě, už seděl na jednom z křesel. Nedbal ničeho, jen aby splnil své poslání a jisto jistě pojistil naši domácnost ku blahu nás všech. Sice se mu to nepodařilo, ale s prázdnou neodcházel. Jeho oblek poskytl "azyl" černým a hlavně bílým chlupům, naší právě línající fenky.
Ale nebyli jsme v tom zdaleka sami. Je zvláštní, jak se majitelé domácích zvířat pomalu oťukávají a sdílejí ta svá trápení. Když jsem nastoupila před léty do školní jídelny, náš známý, ředitel školy, mě vzal jednou stranou. "Jitko, vy máte doma taky psy, sakra, jak to děláte s těma chlupama, my je máme všude, už jsme z toho nešťastní." Měli je všude, pro změnu zase rezavé, jak jsme se mohli záhy u nich na návštěvě přesvědčit. Kolikrát jsem, ovšem zcela nenápadně vůči jeho kolegům, sebrala pár dlouhých, rezavých pozůstatků z jeho oděvu. "Ten náš blbec zase líná, víš on s námi spí, to je děs co", pronesl vždycky omluvně. Jako bych to neznala! Kde asi spali ti naši? Tehdy ještě nebyli na trhu úžasní pomocníci, lepící válečky, speciální vysavače a podobné vymoženosti....
Dnes už zase kupuji černá trička, i různé chytlavé oblečení. Přesně, před dvěma léty, totiž tuto domácnost opustil nejdřív černý psík, po něm i Belinka. Tím skončila starost o čištění příbytku od chlupů. Před nedávnem jsme měnili staré postele za nové a pár pozůstatků po našich psích parťácích ještě objevili. Bylo nám smutno. Připomnělo nám to dlouhá léta soužití s nimi, která se už nikdy nevrátí a zbývají jen vzpomínky.
