Babičko, já jsem se oženil!

Hlásí mi vnuk Tomík. No to je nejvyšší čas chlapče, vždyť už ti bude pět let! Chytáte se za hlavu, že to za našich časů nebylo? Tak jen společně zapátrejme v paměti.

"Jó, to za našich časů nebylo, my byli jinačí". Jako bych to slyšela z mnoha stran. Ale píšu sama za sebe, tak se svěřím. Malý Tomík si dokonce spolu s nevěstou zatančil svatební tanec a přiznali si, že se mají rádi.

Když jsem byla ve věku malého Tomíka, musela jsem do školky, tak jako on. Moravská Třebová, mé rodné město, ulice Piaristická. Kdykoliv procházím kolem, tak se zardím studem. Na rozdíl od Tomíka, to pro mne byla noční můra. V první řadě proto, že jsem byla rozmazlené dítko, tzv. posledníček. To, že jsem ze školky utíkala, to už jsem popisovala v mnoha blozích. Navíc sedět vedle kluka mi činilo trauma, natož abych se za nějakého v tak mladém věku vdala. No vidíte a dnešní děti si hned poradí!

Pak nastala školní docházka. Základní škola Na křižovatce, v témže městě. Trocha studu se mnou opět přišlo i sem. Sice se mi podařilo zamilovat do spolužáka Zachovala, který o tom dodnes nemá ani páru, protože platonicky vzplanout, to jsem já uměla. Zrovna jako do Mistra Gotta, taky ho to v životě nenapadlo, že někde ve Východních Čechách (paradoxně v Moravské Třebové) má jednu malinkou fanynku, která kvůli němu dokonce ukradla ve škole časopis s jeho fotkou. Taková jsem tedy byla, no známe to přísloví o tiché vodě.

Když jsem se blížila k věku pubertálnímu, tehdy už asi osmá třída, došlo ve škole k velké události.

"Holký, holký, budeme mít přednášku", řvala po chodbě spolužačka Hedula a pokračovala. "Už sem zavítal primář z gyndy, to bude něco!" Na chodbě nastalo chichotání a špitání. Kluci se potili v druhé části chodby, na ně měla přijít řada až po nás. Sice občas zazněly nějaké hlášky typu "až budete v jináči"..., ale všichni byli stejně vyklepaní jako my, holky, a v trenclích měli zmatek. No, já se doslova orosila, absolutně nic mi tehdy neříkal název gynda. Už ten fakt, že ke mně zavítalo ženství už v jedenácti letech a byla jsem z toho všeho paf, mi stačil. Ještě, že mě starší ségra poučila. Po svým, ale přece. Z přednášky jsem si extra nic neodnesla, i ostatní holky se tvářily zklamaně. Později mě však napadlo, že kdyby snad udělali přednášku společně s klukama, to by bylo zajímavější. No přiznejme si, kdo z nás si tajně nehrál na doktory??? A že nám to panečku šlo!

A co z toho všeho plyne? V každém věku, třeba v různém století, jsme výjímečné osobnosti, pokud to své dětství, mládí, prožíváme naplno a s láskou pak na to vzpomínáme. Tak jako já. 

Moje osudová školička na Piaristické ul. (r. asi 1960). Bílé punčocháčky nesměly chybět. Třeba se zde někdo pozná.