"Babičko, jedeme na nákup, těšíš se?" Těším, Evičko, ale mám trošku obavu, blíží se totiž Vánoce a o tom vím své. To jsem si raději nechala pro sebe.
A jak bych mohla zapomenout. Já, žena za pultem, na toto oslovení jsem i po létech pyšná, ať byla doba jakákoliv. I po těch létech si moc dobře pamatuju ten předvánoční rozruch, napětí a mnohdy i chaos. Ale vždycky platilo pravidlo, že zákazník, je pro nás to nejdůležitější a tak se k němu musíme i chovat.
"Vždycky s úctou a respektem", to bylo rčení našeho vedoucího (tehdy šéfové nebyli). A my, se tím řídili. Na vesnici, kde jsem většinou působila, byla předvánoční nálada téměř pohádková. S odstupem času si to uvědomuji čím dál víc. Stály se fronty, ale při tom si lidé stihli popovídat, pozeptat, i si vzájemně popřát. A my, prodavačky, jsme byly součástí toho všeho. Vyslechly jsme mnohá přání, tužby i životní trable. Byla to těžká práce, ale vůbec mi nevadilo, že jsem na Štědrý den, přijížděla domů vyčerpaná, ale šťastná a bohatá o mnoho zážitků.
"Babičko, jedeme na nákup", sdělila mi s nadšením vnučka Evička. A tak jsem se snachou a malou Evkou brázdila jeden obchod za druhým a nakonec v tom posledním. Malá měla svůj košík a chovala se jako správná nákupčí. "Maminko, tohle a tohle potřebujem" a už byl její koš plný. "To nevadí, přidáme to babičce", komentovala svůj nákup i námitky snachy. Musela jsem se usmívat a pomyslela jsem si, že se malá ve světě určitě neztratí. Ale očkem jsem raději jistila, aby něco nevyvedla, nebo nerozbila. To jsme prostě my, babičky. Můj nákup byl z toho důvodu o něco menší, než jsem předpokládala. Ale nevadí, příště dokoupím. Do košíku jsem vložila prázdnou krabici, abych si do ní pak vložila zboží. A už jsme společně kráčeli k pokladnám. U té, co stála snacha s vnučkou hlásili, že končí, tak jsem přešla ke druhé. A už odvedle slyším treperendu Evičku, jak na prosbu mámy, aby si vyložila co nakoupila, hbitě odpoví, že "maminko, já už nemůžu, dneska jsem hodně pracovala." Pokladní s ní prohodila pár slov a úsměvů. Ale to už i já přišla na řadu u té své pokladny. Už ze zvyku jsem nazvedla krabici v koši, ale zřejmě to pokladní bylo málo. Vyskočila jak rarášek, škubla mi košem i krabicí a zařvala.
" To je málo, já musím vidět do toho zrcadla, abych zjistila, že tam nic nemáte!" No, krve by se ve mně nedořezal, tohle jsem opravdu nečekala, popravdě jsem hned nepochopila, oč jde. Nastávající házená z pásu do příslušného boxu mi nijak na náladě nepřidala a já se fakt vzpamatovala až na parkovišti. Z pohodového nákupu zbyla jen trpká vzpomínka a přesvědčení, že příště, se snad u pokladny rovnou svléknu, abych nebyla podezřelá, co myslíte, paní pokladní?
