Debata o kouření v restauracích se spolu s vyjádřením ministra Hegera opět dostala do medií a spolu s ní i notná dávka hlouposti, ignorace a pokrytectví. Tímto článkem bych rád vyvrátil resp. usměrnil některé z nich. Nejdříve bych rád podotkl, že debata o kouření v restauracích má dvě resp. tři roviny. Tou první je nekuřák, tou druhou kuřák a tou třetí je majitel. Asi nejhlasitější argumenty přicházejí od obhájců regulace (záměrně nepíši nekuřáků).
Argument obhajující zákaz kouření se v první řadě opírá o zdraví škodlivé účinky cigaretového kouře. Ty jsou jistě prokázané mnoha lékařskými studiemi a nemá smysl snažit se je vyvracet. Čili ano, kouř zcela jistě škodí lidskému zdraví. Tento fakt však neimplikuje žádné závěry, které by snad v nějaké krajní variantě mohly vést k myšlence zákazu kouření v restauracích.
Dalším argumentem obhájců regulace je pak právo člověka na čistý vzduch. Takové právo je však nesmyslné. Není možné vyžadovat právo na kvalitu určité služby, aniž bychom zároveň brali v úvahu okolnosti. Tak například těžko se můžeme dožadovat práva na čistý vzduch v kosmu či pod mořem. Tyto přiklady jsou extrémní, existují však další, například výrobní haly, chemičky, či další výrobní struktury vyžadující při práci ochranné pomůcky. Existují zkrátka místa, kde by jakýkoliv požadavek na kvalitu ovzduší byl nesmyslný.
Obhájci regulace však apelují na jeden druh míst, soukromé restaurace. Jak jsem poukázal, dožadovat se práva na čistý vzcuch je nesmyslné. Jelikož takové právo by nebylo v souladu s realitou a ani obhájci regulace by snad nemohli chtít přikazovat čistý vzduch v průmyslových halách pracujících s nebezpečnými plyny. Takové právo musí být zcena jistě omezeno. Logické je pak omezit takový nárok právem majetkovým. Tedy připustit na soukromém pozemku manipulaci s nebezpečnými látkami a na pozemku veřejném pak takovou manipulaci omezit veřejným hlasováním.
Logická cesta, kterou se pak obhájci regulace ubírají, je cesta označování soukromé restaurace jako veřejné místo. Jak by však soukromá restaurace mohla být veřejným místem? Majitel ji může kdykoliv zavřít, nemá povinost pouštět do ní kohokoliv kdykoliv. Jeho klientela je soukromá, skládá se z kupujících. Chodí k němu lidé, kteří chtějí směnit své peníze za jeho služby, nechodí však k němu jak se jim zlíbí. Nemůže se stát, že po zavírací době se bude někdo dožadovat vstupu na veřejné místo (tedy může se to stát ale těžko mu bude vyhověno), zkrátka proto, že ona restaurace veřejným místem není.
S tím souvisí i argumentace obhájců regulace zakládající na tom, že snad kuřáci omezují jejich právo na oběd. Takové právo je však nesmyslné. Myslet si, že mám já nebo někdo jiný právo na službu jiného člověka, je nejen zoufalé, ale především neetické a pocházející ze zlodějské mysli. Když to vezmu z utilitárního hlediska, pak zcela jistě oběd v restauraci nemůže být brán jako naplňování neodkladné fyziologické potřeby, jelikož lidé, kteří mají problém s přijmem potravy zbůsobeným nedostatkem financí, se jistě nebudou stravovat v restauraci. Z etického hlediska, jak už jsem zmínil, je nesmyslné nárokovat si právo na službu jiné osoby. Majitel restaurace není ničí otrok. On podniká, protože očekává zisk a samozřejmě tomu přizpůsobuje i parametry svého podnikání. Přesunout debatu do roviny, že člověk má právo dožadovat se naplnění svých zákadních potřeb, by vedlo k legitimizaci útoku bezdomovců na pekárnu či ubytovnu, kteréž právo majitele by se dostalo do rozporu s údajným právem bezdomovce na jídlo či přístřeší.
Právo na poskytování služby v určité kvalitě od soukromé osoby je zkrátka zvrácené. Například kdyby se majitel oné restaurace dostal s podnikáním do ztráty, jistě by bylo hloupé za ním jit a přikazovat mu okamžité obnovení restaurace z důvodu, že mám hlad. Záraveň by bylo nesmyslné jít k němu a požadovat delikatesu, která není v jídelním lístku, a ohánět se právem na jídlo. O nařizování ceny ani nemluvím.
Čili argument, že mám právo ke vstupu na cizí pozemek, je hloupý. Stejně tak je hloupé dožadovat se následně nějaké služby (letět na Mars či jít do dolu a nadávat na zákony kvůli kvalitě vzduchu). Dožadovat se určité kvality služeb a podepírat to právem na službu od oné osoby, je též hloupé (například jít do vegetariánské restaurace a požadovat maso). Argumenty obhájců regulace o jejich právu vstupovat na cizí pozemek a následně se dožadovat služby cizí osoby jako za časů otroctví, přičemž si ještě stěžovat na kvalitu oné otroky poskytované služby, je navýsost hloupé.
Další rovinou, která však není ani tak rovinou, jako spíše jeji částí, je kuřák. Částí je proto, že se objevuje z úst obhájců jako nějaký privilegiovaný občan. Jako ten, který požívá práv a svobod jít se najíst do restaurace a tímto uplatňováním omezuje práva a svobody obhájců regulace. Argumenty obhájců regulace na právo na oběd jsem označil za hloupé. Nekuřáci nepožívají žádných privilegií. Jednají v souladu s realitou a preferencemi, které jim majitelé restaurací poskytli a stejně tak ani nejsou předmětem mé argumentace proti regulaci.
Můj odpor se zakládá na rovině třetí a tou jsou majitelé restaurací. Ti jsou totiž z velké části přehlíženi. Rád bych řekl, že jsou přehlíženi proto, že zastánci regulace jsou hlupáci. Podle mého jsou však přehlíženi proto, že hra na city v podobě odkazu na privilegiované kuřáky a utlačované nekuřáky je zkrátka u masy hloupých účastníků demokratických voleb velmi účinná. Obhájci regulace výjimají z argumentace majitele restaurace proto, že taková argumentace může vést k odhalení jejich perverze.
Majitel restaurace tu přichází k regulaci jako slepý k houslím, přitom je to právě on, jehož se regulace primárně dotýká. Je mu přikazováno jaké služby má u sebe doba poskytovat a vyhrožováno, pokud učiní jinak. Regulace kouření omezuje především právo majitele restaurace nakládat se svým majetkem. Pokud se rozhodne zřídit kuřárnu s občerstvením a vpustí k sobě domů cizí lidi za účelem směny, nepoškozuje tím nikoho. Nikdo není nucen vstoupit a zárověn nikdo nemá právo vstoupit, jelikož kuřárna může být kdykoliv uzavřena. Majitel zkrátka obchoduje, jeho zákazníci profitují z jeho služeb a on profituje na svém výdělku. Tu však přicházejí obhájci regulace a tvrdí, že majitel má povinnost přestavět kuřárnu s občerstvením na jejich požadavkům vyhovujíci restauraci, přičemž obhájci takové regulace mají následně právo takových služeb využívat. Hloupost hloupá ...
Jako příklad si můžeme vzít vesnici, ve které není ani restaurace kuřácká ani nekuřácká. Kde je pak právo oněch vesničanů na oběd? Kde je jejich právo na čistý vzduch při onom obědě? Jaksi se vytrácí v oné hlouposti ... Jistě, obhájci takové regulace mohou někoho donutit zřídit zde restauraci. Nevím však, jak by mohli být úspěšní. Pokud by takové podnikání bylo ziskové, jistě by zde restaurace byla. Pokud ziskové není, pak mohou obhájci regulace tak maximálne zřídit dotace. Tedy rýsuje se nám tu jistá teze, a totiž že pokud chceme prosazovat práva na určité služby, musíme je poskytovat skrze stát. Pokud by naplnění takového práva na oběd mělo záviset od dobré vůle majitele restaurace takovou službu poskytnout, těžko bychom ho mohli považovat za právo. Takové právo by nebylo rovné a uplatnitelné. Pokud by mělo být, musel by stát zřidit restaurace po celé zemi.
I jakékoliv další požadavky na služby, jejichž požívání nemůže být právem, pak jsou nesmyslné a snažit se je upravit právem je jen snahou prosadit privilegia těch, jejichž preference jsou blízko požadovaným kriteriím obhájců regulace (mají blízko kuřáckou restauraci, jsou nekuřáci, maji pocit že mají právo na službu jiného člověka, nemají rádi kuřáky, jsou to v jádru kolektivisti -> jsou hloupí), na úkor majitelů restaurací. Možná bych ještě rád zmínil reakci na argument, který se nesl v duchu, že kouření je zakázáno i v rámci jiných služeb (např. aerolinií) samotnými dopravci a tedy že plošný zákaz je to samé. Kdybych řekl, že člověk obhajujíci takovou stupiditu je prostě hloupý, tak bych se asi opakoval. Majitel aerolinií zakázal kouření z důvodu, které nikoho jiného nemusejí zajímat, jelikož jsou to jeho aerolinie. Stát se snaží zakázat kouření na soukromém pozemku proto, že si to přeje soused onoho pozemku ...
Oklikou se rovnou vrátím k argumentu zde uvedenému jako prvnímu, tedy že člověk má právo na čistý vzduch, tedy kouř poškoduje jeho zdraví a je tak útokem na něj. Rád bych, ještě než to ukončím, zmínil poslední námitku, a sice že takový požadavek nemůže být zmíněný pouze v souvislosti s restaurací, ale pokud je skutečně poškozována integrita jednotlivce, pak musí požadovat zákaz kouření v přítomnosti jiné osoby bezvýhradně, jinak se dopouští značné nekonzistence. Kde je pak v argumentu obhájce regulace právo dítěte, jehož rodič kouří, na čistý vzduch? Jestliže je kouř bezprostředním zásahem do zdraví ostatních osob, pak musí být obhájce regulace proti kouření v přítomnosti jiných osob jako takovému, jinak je argument o poškozovánǐ zdraví nesmyslný. Kouření v takovém případě musí být zakázáno stejně jako zabíjení osob střelnou zbraní - plošně.
Tedy abych se dobral k nějakému závěru. Zákaz kouření nepoškozuje kuřáky, ale poškozuje majitele restaurací. Zároveň je zvrácené myslet si, že člověk má právo na službu někoho jiného s čímž souvisí i požadavek na kvalitu oné služby, jelikož nežijeme v otroctví. A za třetí, právo na to být nepoškozován proti své vůli nemůže být prosazováno jen někde, ale stejně jako v případé napadení (pěstí, nožem, zbraní) musí bý zakázáno i kouření jakožto případný akt agrese, plošně.
Pokud však někdo chce být mlácen tyčí či chce být poškozován kouřem, není důvod mu to zakazovat. Protože přes všechny perverzní představy vás, mesianistických kolektivistů, vy opravdu nevíte, co je pro ostatní nejlepší. A zároveň nejste nadlidmi, abyste snad měli privilegium prosazovat svoji vůli nad svobodné nenásilné jednání jiných lidí.
