S úsměvem sleduji debaty komunistů a neoliberalistů, kterak se navzájem obviňují z toho, kdo způsobil krizi. Podle komunistů jsou příčinou nenasytní banksteři a globální finanční kasino. Podle neoliberalistů zase mohou za krizi chudí američané, kteří si nabrali úvěry a teď je nejsou schopni splácet. Je zajímavé, že ani jedna skupina lidí se nezaměřuje na to nejdůležitější, a to je negativní role státního monopolu na finančním trhu. Komunisté dokonce požadují zvýšení dohledu státu nad finančními institucemi. Neoliberalisté sice chtějí snížit kontrolu státu na finančním trhu, jenže nikdy nezmiňují to nejdůležitější a to je odstranení státem garantovaného monopolu. Oni pouze požadují přesunutí státního monopolu do soukromých rukou. Těžko říci, kdo z nich je nebezpečnější.
Začnu prostě tím, že ani jedna skupina lidí nemá pravdu. Problém finančních trhů není v subjektech, kteří na něm operují, protože ty zkrátka operují v souladu s cenovými signály, které jim jsou předkládány. Problém finančních trhů je existence věřitele poslední instance, subjektu, který má monopol na kontrolu objemu peněz v ekonomice. Tím zásadním cenovým signálem, který stojí na počátku každé krize je chybně nastavená úroková míra.
Představme si hypotetickou situaci, kdy existuje velké množství úspor, které tlačí ceny úroků dolů. S nízkou úrokovou sazbou roste poptávka po finančních produktech - hypotekách. Protože přicházíme z období spoření a nízké cenové hladiny, ceny nemovitostí stagnují, čili hypotéky jsou poptávány čistě pro jejich spotřební charakter. Poptávka je vysoká, úroky nízké a tak se stane, že ceny nemovitostí začnou stoupat. Toho si všimne zkušený obchodník, který se skrze nabídku finančních derivátů snaží svézt na vlně rostoucích cen. Z nemovitostí se tak stává investice s očekávanými budoucími výnosy. Zkušený obchodník tak bude s finančními deriváty obchodovat tak dlouho, dokud bude jejich cena růst více než úrokové míry. Jak se nám začne zásoba úspor krátit, úrokové sazby se začnou zvyšovat a mazat očekávaný výnos z finančních produktů. Poptávka po nemovitostech se začne pomalu snižovat a stejně tak se začne pomalu snižovat výstavba. Trh se plynule přesune tam, kde z investic plyne potenciální budoucí výnos.
Teď se vraťmě do reality. Úspory neexistují, ekonomika roste méně, než byl plán, a zkušený úředník se rozhodne v souladu s Keynessiánskými poučkami roztočit kola ekonomiky. Protože má kouzelník Ben dost síly na to, aby ovlivnil úroky v celé ekonomice, rozhodne se je snížit. Úroky se tedy nesníží z důvodu existence úspor, ale z důvodu existence pomateného úředníka. Lidé si samozřejmě začnou brát hypotéky, vyrojí se zkušení obchodníci a všichni se vezou na vlně rostoucích cen. A pořád se vezou .... vezou .... vezou ..... až najednou jedna banka zkrachuje. Co se stalo? Banka jednoduše nedokázala plnit závazky. Oproti předchozímu příkladu nám totiž zmizel cenový signál, který by dal investorům pokyn odejít z trhu s hypotékami jinam. Investoři tedy přestávají investovat až ve chvíli, kdy vytvoří očekávání výnosů v takové míře, v jaké ekonomika není schopna je uspokojit a nikoliv v době, kdy budoucí výnos reálně klesne do záporných čísel. Tedy investor z kolejí neodchází v době, kdy vidí blížící se vlak, ale je odejit v době, kdy do něj vlak narazí.
Úroková míra je totiž velmi důležitý cenový signál. Dává investorům pokyn, jak a kdy strukturovat investice v souladu s tím, kde existuje reálný výnos - tedy efektivní poptávka. Tím, že je tento cenový signál plně v rukou úředníka a jeho centrálního plánu, se tak logicky bankéři ani dlužníci nemohou chovat racionálně. Oni nezpůsbili krizi, jen se chovali v souladu s cenovými signály, které jim stát poskytl.
Vratmě se k našemu příkladu. Existuje množství bankovních pohledávek, které ekonomika není schopna uspokojit. To je zlé, není to ovšem to nejhorší. Investoři totiž posledních pár let strukturovali investice, které měli vést k výnosům, vytvářeli pracovní místa, směřovali trh výroby určitým směrem, vzniklo plno firem ve výrobě. Najednou se zjišťuje, že výroba v masivní části trhu zkrátka není potřeba, je chybná. Lidé jsou propouštěni a firmy krachují. Na trhu je masivní množství výrobních struktur, které nikdo nechce. To je ten hlavní problém.
V důsledku chybného centrálního plánování tu tak máme nepotřebné výrobní struktury (likvidační firmy mají žně), masivní množství lidí s nepotřebnou kvalifikací, nezaměstnanost, předlužené občany a množství firem s neuspokojenými pohledávkami, které krachují. Krize nepřišla jako rána z čistého nebe. Přišla, protože další zamlžování cenových signálů bylo nemožné. A přijde znovu, pokud se centrální plánování a státem garantovaný monopol z trhu neodstraní.
