Pozor na kadeřníky, milé nevěsty!!

Tak, a byl tu ten den D. Ne, že bychom to s manželem (vlastně ještě snoubencem) nějak prožívali, jsme spolu přece jen již řadu let, ale svatba stojí vždy hodně úsilí a člověk se těší, že už je to konečně tady.

Bylo krásné ráno - v tomto uplakaném období slibovalo až zázračně teplý den - a já vstala s dobrou náladou. Za chvíli dorazí kadeřník a vizážistka, pak už se jen obléct do těch pohádkových šatů a tradááá na obřad.

Jó, kdyby to bylo opravdu tak jednoduché!

O 3 neděle dříve

„A máš už kadeřníka?,“ zeptala se mě moje strašně hodná a výborná kamarádka Markétka. „No, to nemám, vždyť víš, že to všechno řešíme na poslední chvíli.“ Opravdu, svatbu jsme měli naplánovanou (hlavně díky pomoci mojí skvělé sestry Leničky – děkuju!!) během měsíce a půl! „Tak já můžu zavolat tomu mému, je vážně dobrý a spolupracuje i s vizážistkou. Dohodnu Ti to“ – ulevilo se mi, nejlepší je přece jen doporučení.

20 dní před svatbou

Dle dohody volám kadeřníkovi Michalovi Červenému, který v Praze pracuje v Salónu Lafayette na pražském Florenci. Právě sem si mě zve na příští týden. Prý se svatbou počítá a na všem se domluvíme.

17 dní před svatbou

Podle dohody jsem naklusala do zmíněného kadeřnictví a ejhle – „Ale Michal má dovolenou“ – dozvídám se na recepci. Telefon nezvedl, na sms neodpověděl. Asi se na něj vykašlu, říkám si. Škoda, že jsem to neudělala…

Do svatby zbývá 13 dní

Volám znovu kadeřníka Michala – stále sázím na doporučení a chybu může koneckonců udělat každý... Dozvídám se, že byl nemocný a taky, že bych ho naštvala, kdybych mu tu svatbu zrušila. Počítá s tím. V týdnu prý určitě bude v salónu, tak ať přijdu.

Za 9 dní je ten velký den

Konečně jsem se s kadeřníkem i vizážistkou „Andželínou“, Andělkou či „Endží“ – jak jí říkali – potkala. Měli na mě tak 7 minut. Všechno prý bude super a skvělé, Michal má x-letou zkušenost se svatebními účesy, takže se nemám čeho bát. Jo, a že chci zkoušku? "To nedělám, je to zbytečné, stejně to vždycky ve svatební den dopadne úplně jinak," odpálkoval mě Michal. I když jsem kliďas, tak tohle mě dost zarazilo. Jenže, zhruba týden do svatby už se mi vážně nechtělo shánět někoho jiného. A cena včetně nalíčení a učesání svědkyně? „Do 4 tisíc to zvládneme,“ dušuje se Michal.

Zítra se vdávám

Potvrzuji si s Angelinou, že vše platí. „Míša má o půlnoci přiletět, tak v 9 ráno jsme u vás,“ říká.

Pak přišla jedenáctá večer a rozdrnčel se telefon. „Četla jste moji sms?“ ptá se Angie. „Tak už ji radši nečtěte, ať se nehroutíte.“ „Takže je všechno v pořádku a ráno dorazíte?,“ ptám se celkem zvesela. „No, to úplně ne, Michalovi uletělo letadlo, takže nedorazí. Ale sehnala jsem záskok – Štefan je šikovnej kluk, to zvládneme!“  „Fajn, hlavně doražte v 9 ráno, jak jsme se domluvili.“ Vědu z toho, že mě kadeřník suverén nechal ve štychu, v tu chvíli nedělám, nechci se hroutit, hlavně že aspoň někdo přijede. I když důvěra v to, že to zítra všechno dobře dopadne, je už někde na bodu mrazu...

Takže je svatební den, 9:30 a nikde nikdo. Volám Andělce, proč mají půlhodinové zpoždění a dozvídám se, že krouží už strááášně dlouho kolem a nemůžou nás najít. Ptám se, proč tedy nezavolala dřív, ale v tu chvíli je vidím přijíždět. Otázka tedy zapadne.

Vystoupili se Štefanem a první co po pozdravu následovalo, byla, k mému údivu, jejich vzájemná otázka: „Dáme čouda?“ „Dáme“. A oba vytáhli cigaretku. Žádná omluva, žádný spěch… Začali ale aspoň nahlas přemýšlet, co by mi mohlo slušet a tak jsem to radši přešla. Nenechám si kazit tenhle den, na to jsem příliš v pohodě.

V 10 hodin sedím s mokrou hlavou na židli a Štefan začíná foukat. Fouká a fouká, žehlí a žehlí. Práci si sám chválí, mezi tím slupne pár chlebíčků a svatebních koláčků. Jinak je fajn až na to, že, jak sám říká, svatební účesy normálně nedělá…  Různě tlacháme a mezi řečí Angie prohodí: „Jsem tak ráda, že jsem večer sehnala Štefana, byla jsem zoufalá. A víte, pokolikáté už tenhle měsíc uletělo Michalovi letadlo? Asi po stopatnácté!“ Ha ha ha…

Je 11:15 (doba, kdy jsem počítala, že už budu učesaná a snad i nalíčená) - vlasy mám rozpuštěné, Angelina mi na nich vytváří jakési vlnky. Pak mě nedočesanou začne líčit. „Jo, moc pěkné. To se ti povedlo Angie“ přizvukuje zpovzdálí uznale Štefan. V pokoji není zrcadlo, ale věřím, že je to ok. Zase chybka.

Po tři čtvrtě na dvanáct se jdu aspoň rychle obléct do šatů – začínám být nervózní, za půl hodiny máme odjet a já nejsem zdaleka připravená, svědkyně nemá ani účes, ani líčení. V tu chvíli se podívám do zrcadla. Vlasy zplihlé, sepnuté sponou, ba co víc, na obličeji a čele mám hnědé fleky. To už tedy panikařím.

Rychle na sebe házím šaty a při tom nadávam.

„Takže,“ říkám teď už vážně naštvaně Angelině, „Vy nevidíte ty šílené mapy? Opravte mi to!“ V duchu vzpomínám na šikovné holky z maskérny České televize, a proklínám se, že jsem jim nezavolala, což bylo původně v plánu. Ty totiž zvládnou za 15 minut úžasné líčení a ještě si u toho dají kafčo a zatančí vám:-) Angelině trvalo líčení mnohem déle – zato si ještě ve vynucené pauze stihla vyřídit dlouhý telefonát. Teď ale neprotestuje a stírá mi hnědé skvrny, aby splynuly s okolním líčením. „ Rychle mě dočešte, už jsem vážně v panice,“ dodávám, v tuhle chvíli je totiž čtvrt na jednu a já mám za 15 minut odjet. Na hlavě stále jen obyčejná spona do vlasů.

Oba se Štefanem tak něco na mé hlavě montují, spínají, lakují. Rádoby vyčesávají. Naštěstí mám připravené pěkné květiny do vlasů, tak mi je tam zlehka naaranžují a hotovo.

Mrknu do zrcadla – a bohužel, žádný zázrak se nekoná. Prostě sepnuté vlasy, nic zajímavého. Hodíme přes všechno aspoň závoj. Konečně vypadám trochu jako nevěsta:-)

Fiasko za 8 tisíc??!!

Z dobré nálady mi sice oba umělci trochu ubrali, ale čert to vem. „Kolik vám dám?,“ ptám se s peněženkou v ruce. „No,“ znejistí Angelina – a nic neřekne. „Tak snad mi řeknete nějakou cenu?,“ divím se její nerozhodnosti a předpokládám, že to má co dělat s jejich nevalným výkonem. To ovšem byla další chybka, pokolikáté už...?

„Takže osm,“ vypálí vizážistka. „Osm čeho?!“ vyhrkneme dost nechápavě se sestrou. „No, osm tisíc“ zní odpověď, a protože myslím, že jde o legraci, zasměju se a opáčím: „Takže, teď REÁLNOU cenu“ – ale to už mi úsměv mrzne na tváři, protože vidím, že to ta paní s líčidly myslí vážně. „Ale to my si s Michalem říkáme běžně,“zkouší to na mě. Nervy vybuchují. Vypálím na ni jakousi spršku vět o tom, že to si snad dělá legraci, že byla u toho, když sám Michal mluvil o čtyřech tisících, a to ještě za práci na dvou lidech – svědkyně se přitom líčila sama a učesaná je dost ledabyle. A že tu vůbec sám velký Michal není, to "Endží" asi vůbec nedošlo. Matně si vzpomínám, že jsem jí do ruky vrazila tři tisíce (čehož ještě teď lituji – práce obou stála maximálně za tisícovku) a řekla něco v tom smyslu, ať už radši hned jdou.

Naštěstí šli.

Výsledek? Na svoji svatbu jsem kvůli oběma dorazila s 20minutovým zpožděním - ještě že nemohli začít beze mě:-))

Byla jsem učesaná neučesaná (vlastně jako v pohádce, že?)  a "účes" se mi navíc začal krátce po obřadu pod závojem pomalu rozpadat. Prostě kvalitka...

A líčení? Takhle bych se nalíčila i sama – rychleji a bez nervů, že jsem samý flek.

Ale což, byl to můj den a užila jsem si ho tak jako tak. Aspoň je o čem psát, no ne?!:-)

A co z toho plyne, milé nevěsty?

Ne každý dobrý či údajně dobrý kadeřník je SLUŠNÝ kadeřník. Nevyplatí se proto nechávat tenhle svatební bod na poslední chvíli a být takový kliďas jako já. A hlavně – dejte na první dojem a s podobnými Michaly Červenými a Angelinami se rozlučte ihned. Určitá profesionalita by snad neměla chybět ani tomu, kdo „pouze myje hlavy“!

PS1: Myslíte si snad, že se Michal Červený aspoň osobně omluvil, že vůbec nedorazil? No blázníte??

PS2: Štefanovi děkuju aspoň za rychlý záskok. Bohužel to vážně nebylo ono...

PS3: Abych jen nenadávala, tak naopak velká pochvala za absolutně opačný - velice milý a profesionální přístup - Michaele Lorkové z Harmonie květin. Krásně nám vyzdobila obřad i hostinu a uvázala nádherné květiny!! Na svatbu toho umí navíc zařídit mnohem mnohem víc, a jak jsem zjistila ex post, právě třeba i šikovného kadeřníka:-)