Hurá, už mám sKartu!

Je krásná, zelená a lesklá. S pěkným modročerveným logem České spořiteny. Mám na ní své jméno, hezky jsem si ji podepsala a odnesla domů. Je to takový nový člen naší rodiny... 

Už jsem jí vybrala i čestné místo. Poputuje do jednoho z mých šanonů. Do toho tam úplně vzadu. Je to ten, který vyndávám asi tak jednou ročně. A to se většinou ještě spletu a sáhnu pak po jiném, správném. Obdobně důležité věci v něm mám.

Teď tam tedy přibude i nová složka. Spolu s sKartou v ní usedne Příručka pro držitele sKarty a taky leták nazvaný Postup aktivace sKarty – oboje s fotografií přešťastné maminky, která si s dcerou v náručí užívá (nejspíš právě díky novému zelenému zázraku s čipem) nákupů a života, dále si sem vložím Sazebník České spořitelny pro sKartu formátu A5 v křídovém obalu a nakonec patnáctistránkové Podmínky ČS pro vydání a používání….., no však víte čeho. To vše jsem si přinesla z Úřadu práce.

Dojít si pro kartu nebyl vlastně žádný problém. Žádná fronta. Dokonce velmi milé a ochotné úřednice (no fakt!:-). Asi to bude tím, že společný nepřítel (rozuměj zákonodárce) spojuje.

„Máte asi teď dost práce s těmi sKartami, že?“, roztínám ticho při vyplňování formulářů – jeden pro převzetí karty, jeden pro přeposílání rodičovské dávky z účtu ve spořitelně opět na můj účet (nic se pro mě tedy vlastně nemění). „No, docela dost. Zabere to zbytečně čas vám i nám,“ zapojuje se úřednice ochotně do hovoru. A hned dodává: „Ale naštěstí tu máme samé inteligentní lidi, kteří nám nenadávají. Chápou, že my za to nemůžeme, že si to vymysleli ti nahoře.“ Jako vědma reaguje na moje nevyřčené a velice silné obavy, že mi sKarta vlastně na nic není. Má otázka, kolik lidí si peníze, stejně jako já, nechává přeposílat z účtu spojeného s sKartou jinam, byla vlastně zbytečná – 99% (každý, kdo má svůj účet, dle zkušeností úřednice)!

 „A musím nosit kartu u sebe? Někde jsem četla, že se s ní mám i prokazovat?“ „No, v podobě, v jaké je to teď, tak byste ji měla používat při každém kontaktu s úřadem práce,“ povídá ta milá dáma. A nemáme proto snad občanku? – letí mi hlavou otázka. Ale holt mi asi něco podstatného uniká...

Do mých myšlenek ještě úřednice pragmaticky dodává: „A když si tedy necháváte dávku posílat jinam, je vám teď karta na nic. Ani ji nemusíte aktivovat. Ale jak to bude dál, kdo ví. Možná se její význam posune, možná….“ „Možná jí taky zruší, co?“ skáču jí do řeči a usmějeme se na sebe – hořce.

Abych se náhodou nenudila, zaskočila jsem si ještě za jednou úřednicí. Přišel mi totiž zase jiný dopis a jiný formulář, tentokrát jsem musela čestně prohlásit, že DOOPRAVDY žijeme v ČR. Dokonce jsem měla napsat důkaz – do jaké školky či k jakému pediatrovi chodí dítě, nebo kde pracujeme atd. To vše tu nutně potřebovali vědět. Ale já to chápu. Je to totiž zase nějaká velice potřebná a důležitá novinka. Ať žijí nové a nové formuláře!

Ať žijí sKarty!

Ať žijí naši zákonodárci!

Ať žije prý podfouknutý premiér Nečas!

Ať žijeme my, hodné stádo oveček!

Ať žijí všichni ti, kteří díky sKartám získali nové hodnotné zakázky!

PS: Taky si někdy říkáte, proč jsou ti lidé kolem vás takoví pesimisté? „Vždyť je ta sKarta jasnej tunel!“ horuje mi do telefonu kamarádka, která ji už má dávno doma. 

Takhle ošklivě mluvit o novém členu mé rodiny?! Já tomu stejně nevěřím - sKarta mi sice na nic nebude, ale určitě to má všechno svůj logický a ušlechtilý důvod. Navíc optimisticky věřím, že po něm nebudeme pátrat dlouho.

Konečně, i kdyby se nakrásně zjistilo, že vlastně ten důvod nebyl až tak logický nebo až tak ušlechtilý, a sKarty se zase zrušily, jsem jedna z těch 900 000 šťastných, kteří ji mají doma! Tam někde vzadu, v šanonu…  

Krásný a hlavně optimistický den všem!