Průvan z Britských listů aneb Kartousovo učené tlachání

V Hodině duchů Liessmann varuje: „Význam experta na vzdělání nespočívá ani tak v kvalitě jeho expertízy jako v mediální pozornosti, jíž požívá.“ Bohumil Kartous navíc dokáže nadesignovat svoje „expertízy“ jako učená sdělení.

Předvádí to v dalším obsahově tradičním opusu s názvem Zeman ve třídách, skryté kurikulum a pedagogická statečnost. V podkapitolce Rigidita opět omílá mezi experty oblíbenou představu dnešní školy s „designem“ jako „za Marie Terezie“. Předkládá hrůzyplný obraz „Třídy s řadami „kostelních“ lavic, v nichž mají děti pokud možno tiše sedět a zaznamenávat, co jim učitel, svrchovaný pán nad pravdou veškerenstva, odhalí.“  Řady lavic – to je jediné, čeho si dokáže zaslepený Kartous na dnešních školách všímat. Stačí mu jen nakouknout do třídy a šmahem odsoudit. Že se již dávno daly třídy do pohybu, to Kartousovi samozřejmě uniká. Jestliže dává rovnítko mezi nějaké tereziánské memorování a dnešní práci ve školách, musí být mimořádně zabedněný a mimořádně zaujatý.

„Děje se tak v rigidně stanovených časových jednotkách, na jejichž počátku žáci vzdávají úctu nezpochybnitelné autoritě učitele tím, že povstanou a nadále se bez vyzvání nevyjadřují, ať už učitel sděluje cokoliv a jakkoliv.“ Tradiční úvodní pozdrav Kartous interpretuje ve svých chorých představách jako zaslepený hold autoritě. Že by také mohlo jít o docela „obyčejnou“ úctu vůči dospělému a smluvený signál, že právě začíná hodina?  Jak by si to kartousové představovali? Uspokojilo by je „času voe“? Nebo by stačilo sundat nohy z lavic? Chtěli by snad prosadit hulvátství jako svoje „skryté kurikulum“? V rádobyučeném tlachání tak Kartous pokračuje v neblahém poslání experta a „velmi podstatně ovlivňuje veřejnou náladu a všudypřítomný obraz o školách, učitelích a univerzitách.“

A tuto veřejnou náladu a tento všudypřítomný obraz o školách Kartous ovlivňuje a používá k tomu slova velice neomalená: „…v rozporu s demokratickou představou o svobodně, samostatně uvažujícím člověku vychovává skryté kurikulum veřejného školství své žáky ke slepé podřízenosti formálních autorit.“ –  Je zvláštní, že týž Bohumil Kartous je také představitelem tzv. obecně prospěšné společnosti EDUinu, která si pro tento rok jako jednu ze tří priorit vytýčila podporu právě veřejného školství. Že svými slovy Kartous páchá přímo opak, je více než zjevné. Čemu věřit? Spolek EDUin buď trpí nějakou myšlenkovou schizofrenií, nebo nám prostě lže. Vytvářet falešný obraz veřejného školství ničemu neprospívá; snad kromě laciné popularity takového experta.