Kudy kam aneb Pláč českého školství

V diskusi na sociální síti jsme se dočetli, že kvalifikací pro různé školské experty je vlastně už to, že chodili do školy. Není divu, že expertů máme tolik. Jenomže i hlasy skutečných odborníků pak posilují zmatek.

(Pseudo) audit EDUinu uvádí, že „Důsledná podpora společného vzdělávání je priorita číslo jedna.“ Pavel Kysilka volá po reformě vzdělávacího systému a tvrdí, že „Hlavním požadavkem na zaměstnance digitálního věku je, aby byli flexibilní a digitálně vzdělaní.“ Heikki Happonen z Finska zase říká, že tajemstvím úspěchu je škola hrou a prostředí školy.

A do toho přichází se svými novoročními prioritami pro školní rok 2016–2017 i naše MŠMT. „Před novináři ministryně školství zdůraznila, že za nejdůležitější priority ve školství nyní považuje změnu financování škol, která přinese spravedlivější rozdělení peněz, a vyšší motivaci všech učitelů, k níž by měl výrazně pomoci kariérní řád.“ Kudy kam?

A to vše se sype během několika dnů (třeba na České škole pěkně seřazeno pod sebou).  Jenomže slova jako „priorita“, „hlavní požadavek“ nebo „tajemství úspěchu“ se takto rychle vyprazdňují a vzbuzují nedůvěru, ba nelibost. Bude opravdu někdy možné sladit tak nesourodý mnohohlas expertů, neziskovek, zahraničních vzorů a ministerstva školství?

Ať už si můžeme myslet o Finsku a přenositelnosti jejich zkušeností cokoliv, faktem zůstává, že základem jejich reformy bylo, že se na něčem dohodli a že u toho také vydrželi. Jenomže u nás to vypadá, že je důležité se nedomluvit. A vydržet u něčeho při krátkodobé životnosti ministrů školství bylo těžko představitelné. Jakási šance tu však je. Nebo byla?

Učitelské profesní sdružení v roce 2015 oslovilo ministryni Valachovou otevřeným dopisem, ve kterém se mj. píše:  „Žádáme vznik Národní rady pro vzdělávání… Jsme přesvědčeni, že právě Národní rada pro vzdělávání může udržovat kontinuitu vzdělávací politiky a současně může bránit nekoncepčním změnám i tlaku aktivistických a lobbistických skupin.“

UPS upozorňuje, že v tomto mnohohlasu jeden hlas chybí. Totiž hlas učitelů. „Žádáme, aby v Národní radě pro vzdělávání byli zastoupeni také skuteční učitelé z praxe. Považujeme učící učitele za odborníky ve své profesi. Zástupci učitelů musí být vybráni transparentním způsobem a návrhy musí být předem předloženy široké učitelské veřejnosti.“

Jenomže dnes nemáme ani Radu, ani není brán vážně hlas učitelů. Možná i proto není v Česku jasno, kam, kudy a jak vlastně chce školství směřovat. To však vyhovuje aktivistickým a lobbistickým jednotlivcům i skupinám. A zapouzdřené MŠMT neslyší varovné hlasy a ministryně Valachová si jen odškrtává narychlo spíchnuté zákony a vyhlášky.

A nad tím vším se nese pláč českého školství.