Za normalizace, jó to byly časy

„Fakt jsme za normalizace tak trpěli?“ ptá se orel mezi blogery ve svém Slovu do pranice. Ale je to jen řečnická otázka. On sám má jasno v tom, že o nás bylo po všech stránkách dobře postaráno.

Vždyť to trvalo pouhých několik měsíců, než byl díky neskonalé péči státostrany vyřešen celostátní kritický nedostatek toaletního papíru způsobený požárem Harmaneckých papíren. Být to dnes, nebo stát se to v zahnívajícím kapitalismu (což je téměř totéž), bylo by toto téma zcela pod rozlišovací schopnosti demokraticky zvolených politiků a vzniklou situaci by nejspíš musel vyřešit nějaký obskurní vykořisťovatel dělnické třídy.

Vyřešil by to pravděpodobně během několika hodin; to číslo by se možná nelišilo od počtu měsíců, které k tomu tehdy potřebovali ti nejlepší z nás, obětavě zastávající vysoké stranické a státní funkce, ale ten toaletní papír by určitě byl příšerně drahý. To víte, trh a zákony nabídky a poptávky.

Ani obchody zdaleka nebyly tak prázdné, alespoň ne vždy. A pro nerozhodné zákazníky skýtaly jednu velikou výhodu - nikdo nemusel ztrácet čas přemýšlením, který druh jogurtu, pečiva nebo piva si má koupit.

Ten ušetřený čas byl nesmírně cenný; dal vyměnit za čekání v pravidelných čtvrtečních frontách na nové knihy, v nepravidelně se vyskytujících frontách na banány, pomeranče nebo mandarinky nebo na cokoliv, co pro právě probíhající pětiletku soudruzi nedokázali správně naplánovat (nedivím se jim, naplánovat něco přesně na pět let, to už vyžaduje fištrón), a zpravidla na přelomu roku na dovolené za hranice všedních dnů.

Ale za hranicemi všedních dnů pro nás neležel zbytek světa. Před tím kapitalistickým jsme byli bděle chráněni nejen zátarasy, ostnatými a elektricky nabitými dráty na hranicích, ale i prostou skutečností, že k výjezdu do těchto zemí se běžný smrtelník prakticky nedostal. K tomu musel mít výjezdní doložku a devizový příslib, a ty zdaleka nedostal každý.

A byly k tomu docela pádné důvody. Vzpomínám si, že na jednu takovou cestu do Německa, tehdy západního, vyrazil šéfredaktor jedněch krajských novin KSČ. Ještě těsně před odjezdem napsal nádherný úvodník, jak ten kapitalistický svět spěje k zániku, ale z toho, co tam viděl, se mu tak zatočila hlava, že už nenašel cestu zpátky domů. Pokud tam tedy nezůstal proto, aby ten umírající kapitalismus pomohl dorazit.

Ale všechno je relativní. Vždyť každé sele chce žít a umřít jako prase; a toužíte snad po tom vy?

Ostatně i v té normalizační mizérii jsme neztráceli smysl pro humor a dokázali jsme se bavit, jak dokládá jeden vtip z té doby:

V zaplněné hlučící hospodě se najednou ozve od jednoho stolu: „V tom případě musí jít vláda do prdele!“

Hospoda ztichne, od jednoho stolu se zvednou dva muži, přistoupí k autorovi výroku, jeden z nich vytáhne jakousi legitimaci a řekne: „Půjdete s námi!“

„Ale proč?“ brání se muž: „my tady diskutujeme o francouzské vládě.“

A na to jeden z těch dvou: „Nevymlouvejte se; my dobře víme, která vláda má jít do prdele.“

Možná dnes už leckdo nepochopí kouzlo nechtěného, ale tenkrát se chodilo sedět natvrdo nejen za podobné výroky, ale i za podobné vtipy. Tak „vlídná“ to byla doba. Proto mi připadá poněkud komické, že někdo, kdo tu dobu prokazatelně zažil, může napsat, že dnes musíme milovat Havla, a z jehož psaní člověk může nabýt dojmu, že jediný, kdo tehdy trpěl, byl jeho kamarád, který ve své mladické naivitě zapomněl, že není ze zahraničí nebo alespoň z Prahy, a dovolil si v roce 1975 protestovat proti srpnové okupaci Československa.