Kdo ještě důvěřuje vládě?

Důvěra ve vládu setrvale klesá. Včera jsem krátce zahlédl výsledky průzkumu, podle nějž klesla na historicky nejnižší hodnotu, když vládě údajně důvěřuje pouhých šestnáct procent respondentů. Článek však z nějakého důvodu velmi rychle zmizel, takže nevím, zda došlo k úniku syrových dat dříve, než je někdo zpracuje, nebo je v tom něco jiného. Podle článku přitom k největšímu poklesu došlo u nejmladších voličů.

To samozřejmě nemůže překvapit, protože nejmladší voliči podle všech indicií volili jednu ze složek pětikoalice nejčastěji, takže důvěra klesá zde klesá z nejvyšších hodnot. Ale nepřekvapuje to ani z věcného důvodu.

Každá vláda, která začíná s úmyslem napravit škody napáchané předchozím populismem, je v obtížné situaci a pokles její oblíbenosti se jako důsledek nepopulárních kroků dá očekávat. Teprve až výsledky těchto kroků začnou přinášet ovoce, může zase důvěra začít stoupat.

Tato vláda selhává téměř ve všem svém konání. Situace před volbami byla špatná a představitelé dnešní vládní koalice to mohli přinejmenším tušit. Přesto slibovali, že nebudou zvyšovat daně a nedlouho před volbami spolu s ANO zrušili superhrubou mzdu, což přineslo první velké ztráty v daňových příjmech státu.

Brzy po svém jmenování pak vláda zrušila EET. To samo o sobě nemusí znamenat problém, pokud se většina daňových poplatníků chová mravně, ale mám za to, že by úplně stačilo prozatím nerozšiřovat řady těch, kterých se EET týká, a kteří se už na platnost EET adaptovali.

Jednou z vrcholných ukázek tápání této vlády se však stala reklama na odchod do předčasného důchodu z úst ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky. Namísto aby po zjištění, že zvyšování důchodů podle platných pravidel je při velmi vysoké inflaci neúnosné, a začal hledat způsob, jak této situaci čelit, vyrobil svými výroky několik desítek tisíc předčasných důchodců, kteří budou státní rozpočet zatěžovat významně více než jejich vrstevníci, a systémové řešení začal hledat až v době, kdy tuto chybu již nebylo možno napravit.

V zájmu urychlení procesu pak vláda tuto změnu projednávala v režimu legislativní nouze, což opozice celkem logicky napadla u ústavního soudu. Osobně si myslím, že protiústavní jsou oba kroky. Jak vytvoření skupiny předčasných důchodců majících doživotně vyšší důchody než jejich vrstevníci, kteří s žádostí o důchod počkali na řádný termín  (zjevná nerovnost před zákonem), tak předstírání legislativní nouze tam, kde její jedinou příčinou byla liknavost ministra. Nemohu předjímat rozhodnutí Ústavního soudu v této věci, ale kdyby rozhodl, že k přijetí změny zákona nebyl žádný důvod, nemohla by to vláda považovat za překvapení.

A podobně nesmyslně se vláda zachovala v těchto dnech. Stávka především mladých lékařů začala kvůli neúnosnému množství přesčasů a končí navýšením platů, na které je vyčleněno téměř deset miliard korun, aniž by se problém přesčasů vyřešil nebo jakkoliv pohnul z místa. Výsledek dohody tedy vůbec není reakcí na původní důvod stávky. V zásadě je jenom ukázkou toho, že vláda buď není jednotná, nebo nemá jasno, jakým směrem se chce ubírat.

V případě lékařů lze tedy očekávat, že přesčasy zůstanou bolavou patou, která se zase dříve nebo později zanítí. Zrovna tak však můžeme čekat, že o podobné navýšení svých platů se začnou hlásit i jiní a vysoce deficitní státní rozpočty budeme mít i nadále.

Jako volič jedné ze složek této koalice nevidím řešení v návratu současné opozice, protože právě ona svými kroky v minulosti rozpočet do deficitu dostala a nečekám, a to i na základě prohlášení jejích představitelů, že by měla chuť a sílu to změnit.