Vědci proti strachu a lhostejnosti?

Petice vědců volá po věcné diskusi bez předsudků a emocí, a přesto spíš emoce vyvolala, než aby přispěla k uklidnění atmosféry. A v této neklidné chvíli jsem si zase trochu hrál s čísly. A k čemu jsem se dopočítal?

17. srpna byla vydána petice Vědci proti strachu a lhostejnosti. Jejím cílem podle autorů není zlehčovat rizika plynoucí z imigrace, ani agitovat za konkrétní kroky ve vztahu k uprchlíkům, ale vymezit se proti způsobu, jakým je v naší zemi rozdmýchávána a všeobecně tolerována etnická a náboženská nesnášenlivost - dopřáváním sluchu extremistickým hnutím, šířením překroucených i zcela lživých zpráv, které posilují paniku, jež ve výsledku vede k dehumanizaci lidí v nouzi, diskriminaci i k násilí z nenávisti.

O imigrantech, lidských bytostech, se dle autorů petice píše, jako by šlo o škodnou zvěř či parazity valící se do naší vlasti, aby vysávali sociální systém nebo rovnou vraždili a znásilňovali. Cizinci žijící v Evropě jsou prý vykreslováni jako pátá kolona, podvodníci a zločinci. Muslimové jsou házeni do jednoho pytle s teroristy, bez ohledu na jejich skutečné názory či nepřebernou rozmanitost náboženských směrů, které vyznávají. Dennodenně se z našeho údajně holubičího národa ozývají hlasy přející té či oné skupině cizinců smrt.

Proto vědci žádají politiky, aby nezneužívali cizí neštěstí k hromadění levných politických bodů a jednali jako odvážní státníci, nikoli jako malicherní obchodníci s mocí a vyzývají je, aby ve věci přijímání uprchlíků zohledňovali skutečné potřeby a možnosti, ne vrtkavé nálady veřejného mínění.

Všem, kdo v Evropě hledají útočiště, by mělo podle nich být zajištěno bezpečí a důstojné zacházení. Ti skutečně potřební musí být přijímáni a integrováni na základě individuálního a spravedlivého výběrového procesu, aniž by je předem diskvalifikovala jejich etnická či náboženská identita.

Autoři petice apelují na média, aby si uvědomila svou nesmírnou moc nad názory společnosti, informovala pravdivě a s chladnou hlavou a nešířila vykonstruované senzace a paniku.

Především ale prosí veřejnost o opatrnost v soudech a kritický pohled na svět, a aby své názory konfrontovala s fakty, s vlastním svědomím i obyčejným selským rozumem a nenechala se manipulovat podvodníky, nevěřila každé senzaci, ověřovala si informace, které utvářejí názory - mnohdy prý stačí několik kliknutí na internetu, abychom odhalili lži, tvářící se jako spolehlivé zpravodajství.

V závěru nás pak přímo vyzývají: Neodvracejme se od cizího neštěstí! Je naivní a nebezpečné myslet si, že se můžeme uzavřít před světem a ignorovat jeho problémy. Naopak, čím aktivněji pomůžeme s jejich řešením, tím méně na nás v budoucnu dopadnou. Zajímejme se o dění ve světě, snažme se porozumět skutečným příčinám zla a hledejme způsoby, jak mu společně čelit.

Tolik ve stručnosti základní myšlenky, které, jak je vidět, nijak nestraní imigrantům a spíše žádají s klidem a uvážlivě hodnotit všechny okolnosti imigrace a nevěřit všemu, co se kolem imigrantů píše.

Výzva skutečně nestraní imigrantům ani neuděluje hraběcí rady, jak se k nim máme postavit. Přesto se ale nemohu zbavit dojmu, že pluje po povrchu problematiky a vědce staví do opozice vůči veřejnosti, které nenápadně podsouvají nesnášenlivost a xenofobii („… je v naší zemi rozdmýchávána a všeobecně tolerována etnická a náboženská nesnášenlivost“).

Požadavek, aby „veřejnost … své názory konfrontovala s fakty, s vlastním svědomím i obyčejným selským rozumem a nenechala se manipulovat podvodníky, nevěřila každé senzaci, ověřovala si informace, které utvářejí názory…“ je samozřejmě správný. Ale veřejnost má k dispozici takové množství informací, (a nové přitom přicházejí každý den), že není tak jednoduché udělat si jasno v tom, které z nich jsou pravdivé, které chtějí vyvolat senzaci a které jsou záměrným zkreslováním stavu. Zdaleka nestačí „několik kliknutí na internetu, abychom odhalili lži, tvářící se jako spolehlivé zpravodajství“, jak se v petici píše.

Je pravda, že v naší zemi zatím skutečně velké problémy s uprchlíky nenastaly. Na druhou stranu je naprosto pochopitelná jistá ostražitost, zvlášť v situaci, kdy víme, jaké problémy ovlivňují život v zemích, kde již dlouho jsou početné komunity etnicky blízké dnešním uprchlíkům. Tyto komunity nemají zájem integrovat se do společnosti, vytvářejí ghetta, v nichž platí úplně jiná pravidla, než na ostatním území uvedených států a následné generace jsou ještě méně ochotny respektovat zákony hostitelské země, než jejich rodiče nebo prarodiče, kteří kdysi do země přišli.

Obavy našich občanů, že podobný vývoj může nastat i u nás, pokud přijmeme větší než malé množství imigrantů, tedy nejsou vyvolány xenofobií, tedy strachem z neznámého, ale konkrétními zprávami z nedávné i dávnější minulosti, ale koneckonců i z dnešních zpráv. A pokud tyto obavy někdo nedokáže rozptýlit věcnými argumenty podloženými fakty, neměl by tyto obavy přezíravě umlčovat nebo označovat jako xenofobii.

To není xenofobie, ale prosté uplatňování principu předběžné opatrnosti. Když je sucho, jen blázen by si v lese hrál s otevřeným ohněm.

Když se podíváme na zatím reálná čísla a vyjdu z Prognózy populačního vývoje České republiky na období 2008 – 2070 (autoři RNDr. Boris Burcin, Ph.D. a RNDr. Tomáš Kučera, CSc., Praha, duben 2010), vychází z toho podle mých propočtů, že pokud v letošním roce přijmeme 5 000 imigrantů z Afriky a Blízkého východu a každý další rok další 2 000, pak za předpokladu zachování jejich míry porodnosti a snížení úmrtnosti na naši úroveň by v roce 2050 podíl imigrantů a jejich potomků nepřekročil 1,5 % populace České republiky. V roce 2100 by se však už tento podíl blížil osmi procentům. To pořád ještě nejsou hrozivá čísla a dají se samozřejmě zpochybnit tím, že porodnost imigrantů by se pravděpodobně snižovala. Na druhou stranu musím poctivě přiznat, že pánové Burcin a Kučera ve své studii vzhledem k velmi nízké porodnosti žen v České republice předpokládají, že k nám v následujících letech ročně přijde 30 000 imigrantů. Jejich původ pochopitelně neřeší, ale pokud by podíl imigrantů z Afriky a Blízkého východu byl vyšší než mnou předpokládaných 2 000, populaci České republiky to ovlivní úplně jinak.

Naše budoucnost však nezávisí ani tak na počtu imigrantů jako na jejich ochotě integrovat se do společnosti a nevytvářet uzavřená ghetta s vlastními „zákony“, jak to můžeme vidět v některých zemích Evropské unie. Nemůžeme zavírat oči před tím, že mnohé tamní problémy jsou dnes již jen těžko řešitelné bez použití násilí. A přitom podle údajů, které jsem uváděl ve svém textu Uprchlíci z 5. srpna, jejich podíl ve vybraných zemích (Německo, Francie, Velká Británie, Itálie, Španělsko a Nizozemsko) se pohybuje v rozmezí od jednoho do necelých pěti procent a průměr za tyto země je 3,2 %. Za předpokladu, že by do zemí Evropské unie v následujících letech imigrovalo půl milionu lidí z Afriky a Blízkého východu, což není představa nikterak přehnaná, pak za splnění stejných parametrů, o jakých píšu v souvislosti s Českou republikou, v roce 2050 dosáhne podíl imigrantů z Afriky a Blízkého východu a jejich potomků 12,7 % a v roce 2100 již 60 %. A i když vzhledem k věkové struktuře (s převládajícím počtem dětí bez volebního práva), s tím už se dají spolehlivě vyhrát demokratické volby. Evropská unie bude dobyta. To ovšem změní poměry i u nás. Rok 2100 je zdánlivě daleko. Ale podle studie Burcina a Kučery bude v té době u nás žít více než 68 tisíc sto víceletých lidí. Je pravděpodobné, že mezi nimi budou i naše děti a jistě vnuci. Proto nás to musí zajímat.

Demokracie, to je především diskuse. A pokud má tato diskuse být svobodná, musí v ní zaznít všechny názory bez omezování a nálepkování. Nejsem vzděláním demograf, ale o demografii se zajímám více než 20 let. Vím, jak je ošidné předvídat budoucnost, a netvrdím, že moje výpočty se v budoucnu potvrdí. Ale myslím si, že je dobré o tom vědět a hledat řešení. Budu jen rád, když se v horizontu desetiletí ukáže, že jsem se hluboce mýlil a viděl věc příliš pesimisticky.