Taková malá zpověď

Rád se procházím po venkovských hřbitovech. Pěšky projdu vesnicí, najdu hřbitov a tam si prohlížím náhrobky. V tichu a klidu přemýšlím o těch, kteří umřeli příliš mladí i o těch, kteří tu byli mnohem déle, než jejich vrstevníci.

Vždycky jsem žil v přesvědčení, že mi štěstí přeje víc než jiným a i z té nejhorší situace vždycky vybruslím. Štěstí přeje připraveným, říkal jsem všem na potkání, ale po pravdě se do všeho vrhám bez přípravy, přímo po hlavě jako pravý beran. Jsem zkrátka sice startovací, ale dokážu se rychle zorientovat; tím to nejspíš bude.

Nebo spíš bylo. Teď se něco zadrhlo a já zjišťuju, že všechno dobré je pro něco špatné a naopak. Někde se stala chyba. Ztratil jsem ponětí o čase, nemám hlad a vůbec nevím, kdy jsem naposled něco snědl. Jen tu sedím a neklidně pozoruju tu matně černou věc ležící na stole. Položil jsem ji tam, když jsem se vrátil, a od té chvíle jsem už po ní v duchu několikrát sahal, ale ten pohyb rukou jsem nakonec neudělal. Ano, bylo by to řešení; jedno ze tří, které mě napadají, ale ani jedno z nich se mi nelíbí. Žádné čtvrté však nevidím.

Ta věc mi nečekaně spadla do klína před pár lety. Přímo modelový příklad toho, jak se do věcí vrhám bez rozmyslu.

Na studium jsem si vždycky přivydělával brigádami ve směnných provozech. Ty noční směny se mi sice dost zajídaly, ale byly slušně placené, a pokud si člověk udělal svou práci, byl na nich klid. Takový, že se dalo klidně na čas zmizet, aniž by se po tobě někdo sháněl. Když jsem se takhle nad ránem jednou vracel zpátky, všiml jsem si, že vrátný usnul s hlavou na stole a přímo před ním leží jeho pistole. Stačí protáhnout ruku pootevřeným okýnkem, a to se vrátný bude divit, až se probere a nenajde ji!

Od myšlenky k činu u mě není nikdy daleko. Šlo to snadněji, než jsem čekal, a v dohledu nebyla ani noha. Ráno, až půjdu ze směny, mu ji vrátím, ale nejdřív si ho vychutnám. Aspoň si dědek bude pro příště pamatovat, že si má zbraň pořádně hlídat.

Ale vrátný nespal. Kolega, který ho měl ráno střídat, zjistil, že je v bezvědomí. Okamžitě volal záchranku a následoval rychlý převoz do nemocnice.

Dědka zachránili, ten infarkt naštěstí nebyl velký. Po pistoli se začal shánět hned, jak se dostal z nejhoršího, a zjistil, že ho do nemocnice přivezli bez ní a na vrátnici ji nikdo neviděl taky. Jasně, že se to vyšetřovalo, ale v tom zmatku, který tenkrát na vrátnici po objevení bezvládného těla panoval, si nikdo nedokázal vzpomenout, co tam bylo a co ne. Za téhle situace se mi nechtělo přijít s tím, že jsem si chtěl udělat blbou srandu, a přitom jsem si nevšiml, že někdo potřebuje spíš pomoc. Necítil jsem se zrovna jako Mirek Dušín, ale tu pistoli jsem si nechal. Kdybych tušil, kam mě to přivede, možná bych tenkrát jednal jinak.

Rád se procházím po venkovských hřbitovech. Auto nechám stát před vesnicí, pěšky dojdu na hřbitov a tam si prohlížím náhrobky. Dívám se, jak se měnila v čase jména a příjmení, zajímá mě, jakého věku se dožili nebožtíci, a přemýšlím o těch, kteří umřeli příliš mladí i o těch, kteří tu byli mnohem déle, než jejich vrstevníci. I věkový rozdíl mezi manželi někdy překvapí.

Vesnice, ve které jsem se zastavil ve čtvrtek, působila jako po vymření celá. Nikde ani živáčka, dokonce ani kočka nebo pes. O to víc mě překvapilo, když se za zatáčkou proti mně objevila Martina. Je to už hodně let, co jsme se rozešli, ale já jsem na ni nikdy nepřestal myslet jako na svou ženu a náhle jako by se minulost vrátila zpátky.

„To je šok, co tu děláš, snad ses tu nevdala?“ sondoval jsem terén, ale jenom představa, že mou domněnku potvrdí, mi trhala vnitřnosti. Sám jsem netušil, jak moc mě rozchod s ní i po tolika letech stále bolí.

„To ještě ne, ale už to nebude dlouho trvat,“ nasypala mi sůl do obnovené rány.

„Počkej, a to se chystáš vážně bydlet tady, v té díře?“

„Náhodou je tu pěkně a hlavně klid. S Honzou jsme si tu koupili domek a teď ho přestavujeme. Už to máme skoro hotové a na jaře se budeme brát. Nechceš se zajít podívat? Je to k nám jen pár kroků.“

Nevím, jestli jsem tak dobře maskoval svoje pocity, nebo zkoušela, co snesu. Chtěl a měl jsem to odmítnout a omluvit se, že mám málo času, ale neodolal jsem. Nechápu, jestli to byl náhlý záchvat masochismu nebo zvědavost, kdo je to Honza a jak si s ním největší láska mého života připravuje dům pro společnou budoucnost. Budoucnost, ve které už není žádné místo pro mě, a já si tu hořkost musím vychutnat až do dna.

K domku to byl opravdu jenom kousek. Ale docela jsem se podivil, že mě tu Martina zvala. Zpuchřelé vstupní dveře dělaly Martině velké problémy; nakonec jsem je otevřel já. Bylo vidět, že nějaké opravy už začaly, ale je to jako kapka v moři; mnohem víc to bude ještě potřebovat, než to bude místo k pohodlnému žití. A jestli si na to vzali hypotéku, mají o starosti všeho druhu postaráno ještě na dlouho, napadlo mě trochu škodolibě. Ale ani tyhle myšlenky mi na náladě nepřidaly. Snad to na mě hostitelé nepoznají.

„Honzo, máme návštěvu, postav na kafe,“ zavolala Martina po vstupu do předsíně.

„Kolik šálků?“ ozvalo se odněkud z útrob domu.

„Tři,“ odpověděla Martina a až pak se mě zeptala, jestli si dám taky.

Za chvíli jsme seděli v obývacím pokoji a Martina mě stručně Honzovi představila jako svou lásku z tanečních. No, v tanečních to všechno opravdu začalo, ale pak jsme pokračovali ještě pár let, než Martina odešla na vysokou školu. Já jsem nastoupil do práce a náš vztah začal nezadržitelně umírat. Ale nechtěl jsem se v tom hrabat; přitakal jsem jako člověk, který ví, že čas malin a her nezralých je pryč a teď všichni směřujeme k novým etapám života.

„Musím se podívat, jestli se nabíjí baterie,“ zvedl se Honza a odešel do sklepa.

„Martino, tohle není nic pro tebe, časem tě to odrovná, přece si tu nechceš zničit mládí.“

„Ale já jsem šťastná, počkej, ukážu ti fotky, jak to tu vypadalo, když jsme to koupili. Už jsme s tím dost hnuli, a to jsme to koupili nedávno. Bylo to skoro zadarmo.“

Otevřela počítač a začala hledat fotky.

„Martino, já tě miluju, vrať se ke mně.“

„To přece nemůžeš myslet vážně. Co bylo, je pryč, dnes jsme každý úplně jinde.“

„Nejsem ti dost dobrý, co? Co vlastně dělá Honza, že je lepší než já?“

„Na tom nezáleží, neříkám, že je lepší než ty. Mám ho ráda a s tebou to pro mě skončilo už strašně dávno. Nemám důvod to vracet.“

Najednou jsem držel v ruce tu zatracenou pistoli.

„Martino, já bez tebe nechci žít. Znovu jsem si to dnes uvědomil. Jsi dodnes jediná, kterou jsem měl opravdu rád.“

„Neblázni, co chceš dělat? Dej pryč tu pistoli,“ rozšířily se jí zorničky a zbledla hrůzou. Křičela tak, že to Honza určitě musel zaslechnout. Po schodech se blížily jeho kroky. Zpanikařil jsem a vystřelil.  Rána šla přímo do hlavy. Otočil jsem se ke dveřím právě ve chvíli, kdy se v nich objevil Honza. Nestačil udělat ani krok, než jsem vystřelil. Dostal ji přímo do prsou. Celé to trvalo sotva pár vteřin. Najednou bylo strašné ticho.

Musel jsem odsud pryč, teď hned, než se z toho zblázním. Vůbec jsem nemyslel na to, jestli tu po mně zůstanou nějaké stopy.

Venku na ulici bylo stejně liduprázdno, jako když jsme sem přicházeli. Otevřel jsem dveře; měl jsem pocit, že jejich hluk musí slyšet všichni sousedé i za zdmi svých domků, ale nikde se nepohnul ani list. Zavřel jsem za sebou a pomalu se vydal ke svému zaparkovanému autu. Jako v transu jsem nastartoval a vyrazil na cestu domů.

Celý pátek, sobotu i neděli jsem čekal, kdy se objeví ta zpráva, ale stále se nic nedělo. Až v pondělí jsem zjistil, že už na ně přišli. A teprve teď jsem se dozvěděl, že Honza byl novinář. Prý ho zastřelila mafie, po které svými články šel. Celá země je na nohou a požaduje demisi vlády. To znamená, že jedno z těch tří řešení mé situace nejspíš padá. Nikoho ani nenapadlo, že Honza není zamýšlenou obětí. Pátrání se soustřeďuje na jeho okolí a jeho práci. Ale my jsme se s Honzou nikdy předtím neviděli. Pokud jsem četl nějaký jeho článek, vůbec si jej s ním nespojuji a ani náhodou si nemyslím, že by mě jakkoliv ohrožoval.

Zbývají mi dvě možnosti. Buď se pokusit žít s vědomím, že jsem zabil dva lidi a zavinil pád vlády, nebo použít ještě jednou tu pistoli.