Srpen ´68 a věci příští

„Vstávej, Emrichu, je válka,“ vzbudila mě ve čtyři ráno té srpnové noci před padesáti lety máma. Ne, neprobudil ji hluk leteckých motorů nebo tanků.

 Ve vesnici ležící v zapomenutém kraji jen půl kilometru od polských hranic byla ještě tma a úplný klid. Jen v několika domcích, ze kterých odcházeli muži na autobus odvážející je před čtvrtou do Ostravy, kde pracovali, se svítilo.

I táta pracoval v Ostravě. Když odešel na autobus, pustila si máma rádio - velkou dřevěnou bednu s výpletem zdobeným zeleným magickým okem na přední straně nad skleněnou ladicí plochou, a z něj uslyšela ta osudová slova:

„Dne 20. srpna 1968 ve dvacet tři hodin překročila vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí …“

Dál už nemusela poslouchat. Jinak než jako začátek války si ta slova nemohla vysvětlit. Vždyť jednu už zažila jako dítě.

Co bude dál? S napětím jsme čekali, jestli přijde útok i od polské hranice. Ale jakápak hranice? Byl to úzký pruh neobdělávané země porostlé býlím a táhnoucí se kolem bílých kamenných patníků s červenými čepičkami. V místech, kde ji protínala úzká cesta dlážděná oblýskanými modročernými kameny, byla červenobílá závora a malý bíle omítnutý domek s úzkými okny. V něm se celé dny nudili dva polští vojáci odbývající si tu svou základní vojenskou službu. Jejich jediným úkolem byla naprosto formální kontrola našich družstevníků jezdících do Polska obdělávat své tamní polnosti.

Jako malý jsem se divil, proč tam nejsou i naši, ale později jsem pochopil, že ti na úplně jiných místech hlídají úplně jinou hranici.

Nedělo se stále nic. Jen když se po rozednění otevřel jediný místní obchod, ženy se do něj nahrnuly a skoupily všechny trvanlivé potraviny.  A na silnici spojující vesnici s okolním světem se objevily nápisy, jako TO CHCE BIČ - RUSY PRYČ, IVANE, JDI DOMŮ, ČEKÁ TĚ NATAŠA a podobně, které si ale ti, jimž byly určeny, nikdy nepřečetli, protože malá, zapadlá vesnice byla zcela mimo okruh jejich zájmů.

Nepřišel jsem o žádného kamaráda. Nikdo nezůstal za hranicemi, nejspíš proto, že za nimi v té době nikdo nebyl a v nejbližší době se ani nedostal. Důsledky toho dne se začaly projevovat až mnohem později.

Táta mého spolužáka Ludvíka, výborný muzikant, kapelník vyhlášené místní kapely, která hrála na plesech a svatbách v širokém okolí, a skvělý bavič vyprávěl na jedné svatbě vtipy. A, jak už to chodí, došlo i na ty politické. Všichni hosté se náramně bavili, ale za pár dnů si pro Ludvíkova tátu přišli policajti. Za těch pár vtipů dostal dva a půl roku natvrdo. Mladík, který celý průběh svatby natáčel na kotoučový magnetofon, šel sedět taky. Za spoluúčast při podvracení republiky.

Oba je udal švagr novomanželů, který se do vesnice nedlouho předtím přiženil.

Když jsem v dubnu 1971 dělal přijímačky na střední školu, jejím ředitelem byl studenty oblíbený pan profesor Kalus. Když jsem pak na ní v září začal studovat, ředitelem už byl soudruh Ranocha, jehož zásadní kvalifikací byla velmi stará stranická legitimace a neochvějně hlásané přesvědčení, že v srpnu 1968 nás Sovětský svaz už podruhé zachránil za spárů imperialismu.

Říkali jsme mu Delfín. Nesnášel dlouhé vlasy („máš hřívu jako lev baskervillský!“), kouření před školou a naši neúčast v prvomájových průvodech.

Učil nás fyziku a proslul mnoha výrony své prudké inteligence. Některé z nich dosud neupadly v zapomnění: „Co udělá vesničan, aby mu vichřice neodnesla barák? Zasadí si před něj stoletou lípu.“

„Elektřinu nevidíme, ale vidíme dva zabité koně. Vozka to přežil, protože měl gumáky.“

„Elektron je turista s baťohem na zádech. A v tom baťohu má mínus.“

Pozoruhodná byla jeho metoda zkoušení. Před tabuli si pozval vždy pětici žáků najednou. Položil otázku a pak ukázal prstem na prvního. Pokud okamžitě nezačal odpovídat, prst pokračoval dále, až se našel někdo, kdo odpověděl správně. Od něj pak začínalo další kolo odpovědí. Časem jsme pochopili, že po čtyřech špatných odpovědích následuje pětka pro nešťastníka a další postupují do stále užšího finále. Ani vítězný finalista však neměl jistotu slušné známky. Pravidla totiž nebyla jednoznačná, protože soudruh Delfín trpěl těžkou sklerózou, a tak se stávalo, že zkoušení bylo loterií nezávislou na znalostech fyziky, zvlášť v případě, když zkoušení mělo být formou trestu, ať už za neúčast v prvomájovém průvodu, za kouření nebo dlouhé vlasy.

S obrovským úsilím se nás snažil přesvědčit ke studiu na vojenských školách. Když byl při maturitní písemce jeden žák přistižen při opisování, vzal si jej do ředitelny a po žákově slibu, že se přihlásí na vysokou vojenskou školu, mu umožnil v písemce pokračovat. Ze školy se naopak musela poroučet jeho zástupkyně, která si dovolila nechat u maturity propadnout neteř jednoho z nejvýše postavených komunistických funkcionářů tehdejší doby.

Občanskou nauku do nás vtloukala tehdy čerstvá absolventka sovětského vysokoškolského vzdělání. Mluvila s těžkým ruským přízvukem a rychle jsme zjistili, že přímo běsní z oslovení „paní učitelko.“ A nebylo to proto, že byla slečna a slečnou nejspíš zůstala.

Milovala Sovětský svaz, a to tak, že hystericky nenáviděla všechny jeho nepřátele. A nebyli to jen vlci a žraloci z Wall Streetu a jejich imperialističtí přisluhovači. Tehdy ještě žil čínský komunistický vůdce Mao Ce-tung. Byl jsem v šoku, když z ní doslova vyhřezla její nenávist k němu. Mao Ce-tung jistě nebyl vzorem lidumila a mít rád jej mohl jen opravdu zvláštní člověk, ale síla té nenávisti vůči tisíce kilometrů vzdálenému starci byla pro mě i tak nepochopitelná. Věřím, že kdyby tehdy měla tu možnost, dobrovolně se přihlásí do mise určené k jeho likvidaci.

I takoví lidé působili v tehdejším československém školství, aby nahradili ty, kteří museli nebo chtěli odejít. A spousta jim podobných na mnoha jiných místech našeho veřejného života.

A i to byl důsledek srpnové okupace, protože vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území beze sporu okupací byl. Ale stejně, a možná právě proto si myslím, že ty největší problémy jsme si dokázali způsobovat navzájem sami.