Že se jí narodí dvojčata a oba budou kluci, věděla máma, už když ji vezli v prvních minutách poslední zářiové neděle roku 1980 do fakultní nemocnice k porodu. S tátou byli dohodnuti i na jejich jménech.
Že se jí narodí dvojčata a oba budou kluci, věděla máma, už když ji vezli v prvních minutách poslední zářiové neděle roku 1980 do fakultní nemocnice k porodu. S tátou byli dohodnuti i na jejich jménech. Starší se měl jmenovat po něm a mladší po mámě.
Ale v porodnici nebyl čas na formality. Tak se stalo, že sestra nám při porodu nenapsala na tělíčka jména, ale čas narození. A když nás pak ráno máma pojmenovala, podle zapsaných časů brácha dostal jméno Karel a ze mě se stal Jarmil.
A od té chvíle začalo moje trápení. Táta se v mém bratrovi přímo viděl. Hýčkal si ho jako svého nástupce a dělal mu pomyšlení. Zato já jsem byl výhod mladšího sourozence zbaven dřív, než jsem si je stačil nejen užít, ale vůbec uvědomit. Už po patnácti měsících se nám narodil další bratr a za další dva roky ještě sestra.
Stal jsem se nenápadným, šedivým prostředním dítětem. To jediné, co z té šedi čnělo, bylo mé jméno, které mi ale k srdci nepřirostlo. Zvlášť, když rodiče pojmenovali moji sestru taky po mámě. Jarmil a Jarmila, to bylo téma věčných vtípků už na základce. A navíc jsem se nemohl zbavit pocitu, že tady něco nehraje.
Možná si řeknete, že z pár minut dělám zbytečné drama. Jenomže, i když naše rodina žije jenom pár kilometrů za Prahou, má v ní všechno svůj pevný řád a prvorozenství hraje zásadní roli. Na základce to ještě šlo, ale na střední se mohl hlásit jenom bratr, i když jsme se učili prakticky stejně.
„Na dva študáky v rodině nemáme peníze. Karel půjde na školu, ale ty se vyučíš,“ měl v tom jasno táta. Marně jsem oponoval, že já se přece jen učím o něco líp. Popravdě, ten rozdíl byl zanedbatelný, ale chápal jsem, že živit čtyři děti není pro mé rodiče jednoduché, a kdybychom šli na školu oba, naši mladší sourozenci by nakonec mohli chtít taky. A to už táta nepřipouštěl vůbec.
A tak se stalo, že Karel nakonec vystudoval i vejšku a dnes je to pan inženýr, kdežto já jsem se vyučil zedníkem. Teprve potom jsem se přihlásil na dálkové studium a po večerech si pracně doplňoval vzdělání. Byla to fuška, ale nakonec jsem tu maturitu dal. Ale vysokou už jsem nezvládl a ten nutkavý pocit, že je všechno jinak, ve mně hlodal stále.
Abych si v tom udělal jasno, vypravil jsem se do porodnice, kde jsme se narodili. Nejdřív nebyli moc ochotni, ale nakonec jsem si cestičku našel a podařilo se mi dostat do archivu a našel jsem záznam z našeho porodu.
Ten začal prakticky hned po příjezdu do porodnice ve tři čtvrtě na jednu. Když se narodilo první dítě, asistující sestra mu místo jména, které nestačila u mámy zjistit, napsala na nohu datum a čas porodu - 28. 9. 1980, 00:55. Porod pokračoval dál, ale druhé dítě si dávalo trochu na čas. Narodilo se až o víc než půl hodiny později. Jenže mezi tím chlapci na dispečinku přesně podle instrukcí vedení v jednu hodinu změnili čas v celé nemocnici zpátky na půlnoc - z letního na středoevropský.
A tak, když se konečně druhé dítě proklubalo na svět, sestra se mechanicky podívala na hodiny a na jeho stehno napsala stejné datum, ale čas 00:26. A představte si, nikomu nebylo divné, že ten porod ve skutečnosti začal až o dvacet minut později.
