„Mám pro tebe překvapení, Petře,“ řekla tiše. Chvilku váhala, ale když viděla, jak ji visí na rtech, dokončila tu započatou větu: „vypadá to, že budeme tři.“ A ta váhavě vyslovená slova už navždy změnila jejich život.
Lucie přitahovala Petra od chvíle, kdy ji zahlédl poprvé, jako rozsvícená lampa nočního motýla. Ona září, ale já jsem spíš noční můra, říkal si v duchu, když přemýšlel, jak ji oslovit, aby mu dala aspoň šanci.
Sebevědomí neměl na rozdávání; v dětském domově mu je nikdo do žil nenapumpoval. A tak se mlčky míjeli a on hledal příležitost a sbíral odvahu. Tušil, že bydlí někde blízko, ale neodvážil se ji sledovat. Věřil, že kdyby si toho všimla, definitivně by ji ztratil.
A pak se to stalo. Byl letní večer; stíny už byly dlouhé. Když přecházel po lávce přes rušnou silnici, uviděl, že dívka právě od lávky odchází a jejich stíny se k sobě blíží. Když se míjely, pohladil ten její po vlasech a pak jej objal okolo ramen.
Přestože je dělilo nejméně deset metrů, iluze byla tak dokonalá, že dívka uskočila, jako by byl těsně za ní. Otočila se a její pohled vystoupal po stínu až k němu.
„Omlouvám se; nechtěl jsem vás vylekat,“ zvedl omlouvavě ruce.
„Ale málem se ti to podařilo,“ přešla do tykání, které se zdálo přiměřenější jejich mládí. Z tónu její odpovědi vycítil, že ji ta stínohra pobavila. Rychle seběhl těch pár metrů k ní. Jeho hravost se jí zalíbila, a tak se brzy stali nerozlučnou dvojicí. Sblížilo je i to, že ani Lucie nevyrůstala se svými rodiči, ale od svých pěti let u pěstounů. A teď už začínají třetí rok spolu.
„Ty nemáš radost?“ zeptala se trošku zmateně. O dětech spolu ještě nemluvili, ale všechno až dosud směřovalo ke společné budoucnosti. A bez dětí si ji ani jeden z nich nepředstavuje, v tom mají jasno. Často měli pocit, že si rozumějí i beze slov. Teď ale Lucie na nějakou odpověď napjatě čeká.
„Mám, jasně, že mám radost, ale … měli bychom se nejdřív vzít.“
Svatba a potom děti. Úplná rodina. To byl jeho sen. Pro někoho fádní nebo přinejmenším nečekaný u pětadvacetiletého kluka. Ale léta strávená v děcáku v něm vzbudila touhu po něčem, co nikdy nepoznal, a možná právě proto to pro něj byl ideál, ke kterému směřoval.
„A co nám v tom brání?“ zeptala se. „Tak se vezmeme, když po tom tak toužíš. Myslela jsem, že tě k tomu budu lámat spíš já,“ dodala se smíchem.
Vrhli se do příprav. Zajeli za Lucčinými pěstouny, aby je pozvali na svatbu. A Lucie nemohla najít svůj rodný list, a jak se ukázalo, tušila správně, že bude u nich.
„Tak konečně máme všechno pohromadě, zítra zajdeme na radnici,“ řekl Petr večer po návratu a srovnával všechny potřebné doklady na stůl. Bezděčně se podíval do Luciina rodného listu a vtom se mu podlomila kolena.
„Lucko, tak nejdeme nikam,“ hlesl.
„Proč, co se děje?“ zeptala se, a on jí beze slova podal svůj i její rodný list.
V něčem si byly nápadně podobné. Že tam ani jeden z nich nemá uvedeno jméno otce, ji nepřekvapilo. Ale v obou dokladech byla navlas stejná i kolonka určená matce.
