Překvapení (6. část)

„Co je to za nesmysl?“ neudržel se Petr.                                                   „To není nesmysl! Nebuď netrpělivý a počkej s těmi soudy,“ ohradila se a začala vyprávět:

„Život jsem vždycky brala jako nezávazné dobrodružství a nic jsem nebrala vážně. Chlapy, sebe ani ten život. Užívala jsem si svobody plnými doušky. A pak se jednou objevil tvůj táta s takovou podivnou nabídkou: „Neporodila bys mi dítě?“

„Takhle originálně mě na sex ještě nikdo nelákal,“ odpověděla jsem mu se smíchem.

„Počkej, já to myslím úplně jinak. Jestli mi nevěříš, přivedu i manželku.“

„Na tyhle prasečinky já nejsem. Když jsem s chlapem, tak chci, aby se věnoval jenom mně. A nejsem lesba.“

„Samá voda,“ řekl a pak z něj vypadlo, že jeho žena nemůže donosit dítě. Otěhotní snadno, ale nikdy to nedopadne dobře. Ale mají známého doktora, a ten prý umí vzít její vajíčko a oplodnit je. To oplodněné vajíčko by umístil do mé dělohy a já bych plod donosila a pak porodila.

Nějak se mi to nezdálo, nikdy předtím jsem nic takového neslyšela, ale on tvrdil, že je to možné. Nakonec jsem na to kývla: „A co za to?“

„Tři tisíce za každý měsíc těhotenství a tři sta tisíc na ruku, když se to povede,“ nabídl mi.

„Pět tisíc a milión,“ zkusila jsem to.

„Pět tisíc a půl milionu,“ řekl on: „ber, nebo si najdu jinou.

Popravdě, i těch tři sta tisíc mi tenkrát připadalo jako velké peníze, ale půl miliónu za tři čtvrtě roku života, to bylo víc, než čtyři moje tehdejší roční platy. A tak jsme se nakonec dohodli.

To víte, písemně to nebylo, to snad tenkrát ani nešlo a nevím, jestli to jde dnes, ale nějak jsme si uvěřili, že jeden druhého nepodrazí.

A tak jsem do toho šla. Když se ukázalo, že všechno běží podle plánu, začal mi nosit ty slíbené peníze. Vždycky osobně, nechtěl to posílat poštou a účet v bance jsem neměla. Na začátku měsíce se objevil, dal mi peníze, prošmejdil celý byt, jestli tam mám čisto, nakoukl do lednice a spíže, aby se přesvědčil, že se a hlavně jeho dítě neodbývám nějakým nekvalitním jídlem, poptal se, jak se mi vede a jak to snáším, a zase zmizel.

To víte, ptali se mě, co je zač, a jestli se vezmeme, když už na mě to těhotenství začalo být vidět, ale já jsem slíbila, že o tom s nikým nebudu mluvit, a toho jsem se držela. Na kontroly jsem pravidelně jezdila k tomu jejich doktorovi do Prahy. Chtěli to mít pod palcem a já jsem to chápala. Naštěstí se tenkrát už dali doktoři vybírat.

A tak to chodilo osm měsíců, ale na možná už poslední jeho návštěvu jsem čekala marně. Tvůj táta nepřišel, ani se neozval. Když jsem šla na kontrolu, ptám se toho doktora, co se děje, a on mi řekl, že tvoji rodiče jsou po smrti. Těžká havárie, čelní náraz jejich auto úplně zdemoloval. Tvoje máma umřela na místě a táta při převozu do nemocnice.

Nemohla jsem tomu uvěřit, ale ukázal mi parte a nějaké noviny, kde o tom psali. To auto bylo v hrozném stavu, poznala jsem ho bezpečně jen podle zadních kol. Měl na nich takové zvláštní disky.

Byla jsem jako v transu, ale stejně jsem se zeptala, jak to bude s placením. Doktor mi řekl, že sám nedostal taky nic. Nevím, jestli dostal, nebo to dělal z kamarádství, nebo chtěl jenom dokázat, že to dokáže, i když chlubit by se s tím asi stejně nemohl, ale nechala jsem to být. Co si na něm vezmu? K soudu jsem s tím stejnějít nemohla.

S tvým tátou jsme byli domluveni, že on při porodu přizná otcovství, já se tě pak zřeknu a tvoje vlastní máma tě adoptuje. Udělali si ze mě živý inkubátor. Celou tu dobu do mě hustili, abych si k tobě nevybudovala citový vztah. Dělali to tak důkladně, že když ses potom narodil a já věděla, že tě za ty peníze nevyměním, nedokázala jsem to už změnit.

Opravdu jsem se snažila celé dva měsíce, ale pak jsem pochopila, že jenom trápím tebe i sebe, a tak jsem tě dala do ústavu. Mým opravdovým synem jsi stejně nikdy nebyl.

Život se se mnou nemazlil, ale nemám si nač stěžovat. Vždycky jsem se rozhodovala sama. A teď jsem sama zůstala. Vždyť i vy jste za mnou přijeli jen proto, že máte stažené prdýlky. Ať se propadnu, jestli to, co nosí Lucie pod srdcem, není vaše společné dílo.

Vidím do vás jak do hubených koz. Jen v jednom jsem se spletla. Včera jsem počítala s tím, že se s Lucií vrátíš za čtvrt hodiny, protože čeká někde za rohem. Bojíte se obvinění z incestu, ale zbytečně. Já vím určitě, že nejste sourozenci.

Nemusíte mi věřit, ale klidně si nechte udělat genetické testy. Ty vás přesvědčí víc, než jedna stárnoucí ženská. A doufejte, že přesvědčí i úřady. Já jsem v životě podělala, co jsem mohla. Tak to nepodělejte i vy. Sobě i jemu.“